Letošní podzim je výjimečný, protože každé z Povídkářek vychází román. Pro Janu Poncarovou je to už potřetí, pro Martinu Heš a Helenu Žákovou poprvé. Dnes je do (knihkupeckého) světa vypuštěna první kniha v sérii. Helena Žáková vydává Kdo zastaví déšť. Pokračovat ve čtení →
Sagrada Familia
Setmělo se v mžiku. Daniela se zastavila v nejtmavším koutě malého parku. V botách ji tlačil písek. Ne, nejsem poutník, pomyslela si. Už jsem skoro na konci své cesty. Přivezl ji taxík, ze kterého vystoupila napotřetí. Až když jí asi dvacetiletý mladík se světle kaštanovýma jiskrnýma očima nabídl teplou a měkkou ruku. Usmála se na něho. Připomínal ji mladého taxikáře, který ji na to samé místo odvezl před pětačtyřiceti lety. Ne. Před šestačtyřiceti.Pokračovat ve čtení →
Čtvrtý den poté
Bylo jedenáct hodin a třicet minut dopoledne. Většina turistů už stihla poctivě nastoupit na pláž ke své každodenní rutině skládající se z natírání se opalovacím krémem, pospávání na prudkém slunci, močení do moře a pinkání pálkami určenými k jakémusi podivnému druhu plážového tenisu, který obtěžoval každého na vzdálenost deseti metrů. Na první pohled všechno vypadalo normálně. Pokračovat ve čtení →
Namyšlená
Kráčela po mostě. Zmatek v její hlavě byl pro kolemjdoucí neviditelný – na rozdíl od výrazu v její tváři, který ho zrcadlil. Minula člověka. Registrovala jeho krátkou přítomnost v zorném poli, ale víc si ho nevšímala, protože stačil jediný podnět navíc a její mozek by explodoval.
„Namyšlená,“ uslyšela za sebou a strnula. Cože?!
Alex. Moje květnová láska
Jedno místo. Tři časy. Jeden muž. Tři ženská srdce. A jeden láskyplný záchvěv, který na poslední chvíli proklouzne mezi prsty.Pokračovat ve čtení →
Niké
Na nohou jsem měla olympský prach. V ústech jsem stále cítila chuť čerstvého džusu vymačkaného z ovoce, které vyrostlo přímo na Peloponésu. Přestože bych si tu chuť nejraději uchovala na jazyku navěky, spláchla jsem ji kávou. Pokračovat ve čtení →
Řeka
Řeka si ji přitáhla k sobě, Elišku. Holku, která spěchala na vlak, ale stejně se zastavila uprostřed mostu a koukala dolů, koukala na ni, jak se vlní, jak teče přesně tak rychle nebo pomalu, jak zrovna potřebuje, jak prostě jenom je. Řeka jí vysílala signály, i ty můžeš jenom tak být, plynout, existovat.
Nic neexistuje, jenom ty, řekl jednou Elišce kluk v baru. Byl z jinýho světa, fascinujícího a nedosažitelnýho, o to víc přitažlivýho. Snila o tom, že je tenhle kluk z baru její spřízněná duše. Nebyl a nikdy nebude, ale to neznamená, že by si to Eliška dokázala přestat přát.
Dvacet – dvacet
Dvoj-povídka z dvacátých let. Minulých a současných. O dívkách na silvestrovské party, kterým je dvacet. Pokračovat ve čtení →
Vánoční cappuccino
„S čím máš spojený Vánoce?” zeptala se mě, když jsme se vmáčkly k poslednímu volnému stolku v kavárně. Papírové tašky, z nichž nedočkavě vyčuhoval balicí papír s červenými jeleny na zlatém pozadí, jsem odkopla pod stůl. Hlavně si vánoční pohodu nekazit připomínkou dárků, nákupů a tlačenic.Pokračovat ve čtení →
Kurz kreativního psaní jako vánoční dárek
Zážitkový kurz kreativního psaní bude 8. a 9. února 2020 v Plzni. Tvořit budeme v kavárnách i na ulicích. Znáte někoho, kdo píše a potřebuje povzbudit? Nebo někoho, kdo by měl napsat povídku? Pošlete ho k nám. Kupte mu kurz jako vánoční dárek. 🙂Pokračovat ve čtení →