Zahradnice

Zastrčila si zrzavý pramínek za ucho. Kdyby teď před ni někdo postavil zrcadlo, ani by se na své alter ego nemusela podívat. Znala se. Na čele měla šmouhu a tváře napudrované půdou. V udusaných cestičkách mezi záhony, z nichž vytahovaly žíznivé listy saláty, byly zašlapané kamínky, které jí sem tam zatlačily do bosých chodidel.

Slunce jí zahřívalo zátylek a po zádech šimravě stékal první pramínek potu. Vyhoupla se z pokrčených kolen nahoru. Stála vysoko nad drobnými listy, které se pohupovaly do rytmu větru, jenž se jen líně protahoval mezi nimi. Roztáhla paže a lehce se zaklonila. Křuplo jí mezi lopatkami.

Divoké narudlé vlny jí šimraly na kulatých tvářích. Zelenomodré oči se zlatavými záblesky rozpustile zkoumaly oblohu a rychle se zase sklápěly k zemi. Z ledabyle ustřižených džínů se pouštěly nové prameny bílých nití a zamotávaly se s těmi, které byly zašpiněné ze včerejška. Cípy pruhované pánské košile měla svázané kolem pasu na uzel, aby je necourala po zemi. Pravidelně si shrnovala pramen z čela a hnědá šmouha se roztahovala a škrtala vrásky a pihy na čele.

Říkali o ní, že je zjevení. Sledovali ji přes plot, jak zjara vší silou zaráží rýč do ztuhlé hroudy, přetáčí ji a drtí. „Co to tady kutíš?“ pod sousedem se prohýbal plot z prohnilých planěk, jak si o ně opřel kulaté břicho. To rozpínalo seprané triko s mastnými skvrnami a čmáranci šmíru.

„Zahradnictví,“ a klopila oči k půdě. Jeho úšklebky se jí provrtávaly do hrudníku. Tam studily a stahovaly ji na kolena mezi klikaté řádky ředkviček. Vzdychala na jejich listy.

„Už ti jdou do květu,“ křičel na ni přes plot. Pokrčila rameny. Nadechla se, ale unaveně spolkla větu. Milionté „protože“ ji tížilo na jazyku, ale kdyby mu ho mezi těmi shnilými plaňkami poslala, vrátil by ho dvojnásobně těžké. A ona by ho už neudržela. Sáhla po motyčce a čechrala půdu kolem ředkviček. Jejich přezrálé načervenalé bulvy praskaly a odhalovaly bílou dužinu. Neochutná ji. V mezírkách prolézali mravenci. Uštípla list a rozžvýkala ho. Chutnal po ředkvičkách.

Prozradil je bzukot včel. Slyšela je zpoza rohu, když kolem zrovna nejelo auto a hrbolatý průtah vesnicí se utišil. Srdce se jí mohutně natlačilo na hrudní kost. Musela vydechnout. Pokrčila kolena a opřela se o ně dlaněmi, sklopila hlavu k sedmikráskám.

Potom se tam odvážila podívat.

Cukety rozevřely žluté květy dokořán jako tlampače. Z rozkvetlého špenátu se sypal poprašek pylu. Za neviditelným závojem se krčily květy ředkviček. „Je to tady!“ Proběhla mezi záhony. Sedla si na bobek a zarosenýma očima hladila rozkvetlou zeleninovou zahradu.

Přitáhla doprostřed dvora dřevěnou ceduli polepenou černou folií. Mezi prsty protáčela křídu, která do sebe nasávala nervózní pot z jejích prstů. „Zeleninové kytice“ napsala velkými písmeny a nad oběma „i“ vykreslila kroužek. Do rohu dvěma tahy nakreslila srdíčko.

Soused procházel kolem plotu a vytahoval krk přes plaňky. Ona se ale upřeně dívala na svou ceduli. Beztak se jí třásly ruce.

….

Zalkla se výfuky autobusů a aut, ale v mezičase se nadechla i odéru kávy, který se lehoučce nadnášel nad chodníkem promíchaný s ranním vzduchem. Po dlouhých měsících byla zpátky ve městě. Rozpuštěné vlasy jí poletovaly kolem tváře a drze se kroutily. Tlačila před sebou kolo. Za ním nadskakoval vozík plný kytic svázaných režným provázkem. Z prostředku zářily žluté květy cukety obklopené drobnými narůžovělými květy ředkviček, sem tam vykukovala levandule a listy máty.

Nechali jí stánek na okraji. Vedle shrbené paní s pletenými ponožkami, ale blízko kávy a čerstvě upečených koláčů. Vystavila kytice ve džbánku a skleněných vázách. Opřela ceduli o roh stolku a sáhla do kapsy po drobných.

„Jedno espresso, prosím. A tvarohový koláček,“ usmála se na muže skloněného nad krabicí s plastovými kelímky. Přikývl. „Jsem tady od vedle,“ řekla a ukázala na svůj stánek. „Aha.“

„Dneska bude hrozný horko. A vy prodáváte zeleninu?“ Zavrtěla hlavou. „Zeleninové kytice.“ Zvedl obočí a nakrabatil čelo. „Aha.“

Stála za svými kyticemi a foukala do horkého kelímku. Tlouklo jí srdce, ale po tváři se jí míhal úsměv. Shrbená žena od ponožek po ní šilhala a v ruce držela jehlice, které o sebe zaujatě cinkly. „Bude to nuda,“ pomyslela si a sedla si na bobek. Uloupla si těsto s kouskem tvarohu.

„Dobrý den,“ světlovlasá žena s dítětem přivázaným šátkem k trupu se skláněla nad jejími kyticemi. „No ty jsou. A to vážete sama?“ Přikývla. „A za kolik je prodáváte?“ Pokrčila rameny. „Nevím, to je na vás, za kolik vám stojí.“

Dítě zafňukalo a žena se zhoupla v kolenou. „Tak já bych si jednu vzala, ale je mi to takový blbý, protože nevím kolik vám tu nechat. To je i sama pěstujete?“ Znovu přikývla. „Od semínek.“

Žena těkala z kytice na kytici. „Tak tuhle,“ zastavila se prstem na jedné. „Klidně si ji vytáhněte, je vaše. Příspěvek můžete hodit sem,“ ukázala na dřevěnou krabičku a otočila se zpátky ke kávě.

„Zeleninové kytice,“ slabikoval holohlavý muž s načervenalým nosem. Díval se na ni a potom znovu na kytice. „Vy už nevíte, co byste si vymysleli za kraviny. To jste zapomněla sklidit, vykvetlo vám to a teď se to tady snažíte udat blbcům?“

Zakroutila hlavou. „Ne. Nechávám zeleninu vykvést schválně. Její květy jsou krásné. Mám včely, které jsou do nich zamilované. A takový med, jaký od nich mám, jste ještě nejedl,“ usmála se na něho.

Zašklebil se a sevřel madlo tašky na kolečkách. „Taková pitomost.“ Dívala se za ním, jak klopýtl před stánkem s kávou. Muž za pultem jenom povytáhl obočí.

„Nemáte tady cenu,“ žena s propadlýma očima podmalovanýma tmavými šmouhami rozmazané řasenky ukazovala na ceduli. „To je záměrně. Nemám cenu. Ta je dobrovolná.“

„No tak to tam aspoň napište, ne,“ rozhodila rukama. „Dejte mi jednu. Snacha má narozeniny, taky pořád neví coby,“ šátrala v kapse. Do dřevěné krabičky dopadly mince. „No a účtenku?“ Zavrtěla hlavou. „Tu nemám.“

Ty tři poslední poslala po vodě. Dívala se za nimi, jak se kolébaly po hnědozelené hladině. Potom si sedla se zkříženýma nohama na dláždění vyhřáté odpoledním sluncem. Prsty ťukala o kelímek s kávou.

Otevřela dřevěnou krabičku a prohrábla drobné mince, mezi kterými se krčily dvě papírové stovky. Zasmála se a shrnula si zvlněný pramen z čela. Krabičku zase zavřela. Až přijde domů, postaví si jí na psací stůl. Nikdy ty peníze nespočítá. Protože nechce.

„Za ty prachy ten pocit nekoupíš,“ pomyslela si. Měsíce vydržela polykat „protože“. A teď si jen tak seděla a pila kafe u řeky.

(Jana Poncarová)

 

 

 

 

1 komentář

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *