Z bláta do louže

/Ona/

Zatím nevynechali žádnou moji čtvrteční směnu. S železnou pravidelností usedali ke stolku číslo osm, otevřeli stříbrný notebook a pustili si seriál, který jsem identifikovala až po několika týdnech. Stydlivostí netrpím, mohla jsem se zeptat, ale pokaždé mi přišlo nepatřičné narušit jejich intimitu.

Až díky hláškám jako „si dělá ta Cuddyová prdel?“ nebo „to je fakt čůza, ta Amber, mi řekni, co na ní Wilson vidí?“ jsem se dogooglila, že koukají na Dr. House.

Občas si nejdřív povídali a pak se dívali, jindy pouštěli seriál hned po přivítání – on tu býval zpravidla dřív než ona, dával si ristretto a vypil si ho na terase s cigaretou; odcházel naopak jako první, ona zůstávala, po jeho odchodu si objednala dvojku červeného a někdy jen tak zírala do zdi, někdy do mobilu, někdy si četla noviny. Stávalo se, že si pustili víc dílů za sebou a kromě občasného prásknutí do mezerníku a komentování děje nemluvili vůbec. Nikdy se ale nestalo, že by notebook zůstal zavřený, že by si jen povídali.

Zvykla jsem si na ně, jejich nepřítomnost by byla podobně podezřelá, jako by se na natáčení Show Jana Krause nedostavil pan Odvárka. Je tady ten zvláštní páreček, co kouká v kavárně na House? Je tady – tak to jsme z nejhoršího venku!

Zvuk poslouchali do zdvojených sluchátek, která, jak se ukázalo, existují nejen ve filmu Love Song. Ostatně, Keiře Kneightley nebyla nepodobná, obyčejné hnědé vlasy nosila svázané v culíku a byla hubená takovým tím pro teenagerky záviděníhodným a pro důchodkyně opovrženíhodným způsobem, a on měl vousy taky trochu došediva jako Mark Ruffalo, trochu bříško a trochu bručounský vzezření. Seděli vždy blízko sebe a tiskli se k sobě rameny, vždycky jen rameny. Jako nesmělý pár na prvním rande v kině, akorát že tohle jejich prazvláštní randění už trvá minimálně tři měsíce. Hodili by se k sobě, ale Keira s Markem taky nakonec neskončili spolu.

Jednou jsem si je tajně vyfotila zpoza baru mobilem, abych se ujistila u ostatních kolegyň, jestli je neznají; jestli sem třeba  jiný den v týdnu nechodí každý s někým jiným a nekoukají na jiný seriál, já vím, nic mi do toho není, ale nemohla jsem si pomoct, zvědavost byla silnější než já. Holky je ale neznaly. Vyhledala jsem si, že Dr. House má šest serií po zhruba dvaceti dílech. Otázka ale je, jestli u nás koukají od pilotního. Pokud ano, čeká nás ještě minimálně společně strávené léto. Ale pokud měli náskok a na první tři série koukali ještě z postele, může být každý čtvrtek čtvrtkem posledním.

Ten den, poslední den, to bylo obráceně. Ona přišla první. Objednala si ristretto a vypila si ho s cigaretou na terase. Když přišel, dali si pusu na tvář (jednu), jako vždycky, a když Keira odcházela, objali se, ale na delší dobu než obvykle. Když se jejich těla rozloučila, pohladil ji po tváři tak, že husí kůže naskočila i mně, netuším, co to muselo udělat s ní. V placení se střídali, takže mě nepřekvapilo, že se při odchodu, nebo spíš úprku, nezastavila na baru pro účet. Ani se na mě nepodívala. V jedné vteřině si omotala šátek kolem krku a v druhé se za ní zavřely dveře zvenku. Mark zaklapl notebook, uklidil ho do brašny, k odchodu se neměl.

„Dáte si ještě něco?“ ptám se, zatímco sbírám ze stolu prázdné hrníčky.

Jestli si objedná dvojku červenýho a bude tady hodinu čumět do zdi, tak to se mnou švihne.

Ale jestli ne, tak… Tak se zeptám. Konečně se zeptám, o co tady šlo. Jinak se může stát, že už nebudu mít příležitost, protože už nikdy nepřijde a už ho v životě neuvidím.

A jen z té myšlenky dostalo moje nitro podivný klaustrofobický záchvat.

„Kolu, díky,“ řekne k mé úlevě a koutkem rtu se nepatrně pousměje.

Nadechuju se k otázce, ale předběhne mě.

„Slečno?“

Proboha, jestli změní objednávku, tak fakticky omdlím.

„Mhm?“

„Prozraďte mi… To je vaše práce, že byl poslední tři měsíce tenhle stolek volnej, aniž bychom si dělali rezervaci?“

Zazubím se. To jsem nečekala. Dostal mě. Žila jsem v přesvědčení, že má oči jen pro Keiru (a kdo by neměl) a vulgárního sexy génia zfetovaného vicodinem.

 

/On/

„Kdo ví?“ pokrčí servírka rameny, tajemně se usměje a odchází s prázdnými hrnky. Na rozdíl od Terezy, kterou jsem dnes zřejmě viděl naposledy v životě, se ale vrátí během půl minuty.

„Nechcete si přisednout?“

Než odpoví, sjede pohledem zbylé osazenstvo malé kavárny. U okna se tři puberťačky rochní ve zmrzlinových pohárech a vrásčitému spisovateli u stolku naproti baru donesla před chvilkou obrovskou konev čaje.

„Na minutku můžu,“ kývne, „ale na House s vámi koukat nebudu.“

Rozesměju se nahlas. Napůl překvapeně. Nečekal jsem, že tak brzy po Terezině finálním odchodu se někomu podaří rozesmát mě nahlas.

„To jsem celkem rád,“ ujistím ji. „Právě jsem dokoukal poslední díl… A je čas načít nějakej novej seriál.“

Blýskne jí v očích. Snažím se rozpoznat jejich barvu, ale ztrácím se v neurčité šedomodři, která připomíná louži. Topím se v nich. Ve dvou loužích. Tereza měla oči hnědé jako bláto.

Z bláta do louže, projede mi hlavou a v duchu se znovu rozesměju.

„Třeba House of Cards?“ nadhodí.

Málem vyprsknu doušek koly. Zabublám. Z bílého pláště do Bílého domu? Smysl pro humor – checked. A vlastně proč ne? Už jen fakt, že ústřední postavou je opět bezpáteřní zmetek, který jde přes mrtvoly, zatímco tajně prahne po lásce a přijetí, mi dovolí zůstat sebou samým.

Z Gregoryho do Francise. Z Hyda do Hyda.

Na jaký seriál bychom museli koukat, aby ve mně probudil Jekylla?

Naše oči se na sebe na pár momentů mlčky smějí.

„Tomáš,“ podám jí ruku.

„Tereza,“ řekne a její stisk je pevný, hebký, teplý, láskyplný.

Z Terezy do Terezy.

„V kolik tady dneska končíš, Terezo?“

 

/Martina Heš Hudečková/

 

Dostali jste kromě kafe taky chuť na další povídky?

Tady je pro vás máme. 🙂

Sem s nimi, chci číst!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *