Večer s Maxem

„Vykašlal jsem se na školu,“ nahlásil jí vesele hned po příchodu a objednal si kávu.

„Tak co tady teda děláme?“ nezeptala se a objednala si kávu taky.

„Páni,“ řekla neutrálně a nebylo v tom ani tak „ničíš si život, vzpamatuj se, proboha“, jako spíš lítost a obava – „co když se už nikdy neuvidíme?“

Měla mu pomoct připravit se na zkoušku dospělosti a její přítomnost najednou ztratila význam. Do šíje se jí navíc zakousla představa, že už třeba nikdy nebudou mít důvod vypít si spolu kafe, koukat na sebe, sedět blízko, sklánět se nad knihami, dotýkat se rameny.

„A co budeš dělat?“

Jiskry v jeho očích napovídaly, že nemůže jít o špatné rozhodnutí, byť by ho jako špatné definovala většina společnosti. Může špatné rozhodnutí způsobit tak široký úsměv a pozitivní vibrace? Existuje vůbec, z objektivního hlediska, něco jako špatné rozhodnutí?

„Budu na volné noze. Rozjíždím byznys.“

Číšník donesl dvě espressa a když se slovo byznys odrazilo od jeho uší, vystřelil mu levý koutek rtů vzhůru, rovnou doprostřed standardně kamenné tváře. Jinak nehnul brvou a s mírnou úklonou se od jejich stolu opět vzdálil.

„Večer s Maxem,“ upřesnil přitažlivý mladý muž, který se rozhodl spokojit se s tím, že jeho nejvyšší dosažené vzdělání bude představovat základní škola.

Pohledem doširoka otevřených očí ho vybídla, aby pokračoval.

„Večer… A za příplatek noc, případně snídaně do postele,“ zazubil se.

Její obočí vylétlo ještě výš, obkroužilo hlavu a teprve když se vrátilo zpátky, pokusila se smysluplně zareagovat.

„Tak takovýhle byznys. Ty jo. No, kvůli tomu se asi maturitou opravdu stresovat nemusíš.“

Max se nahlas zasmál. „No právě. Navíc klientela se mi už tak nějak tvoří sama od sebe… Říkal jsem si ale, že jako slušný občan nebudu okrádat stát a svou činnost zoficiálním. Chtěl bych mít i web. Co říkáš na vecersmaxem.cz?“

Jeho nadšení bylo ten den nakažlivější než zívání.

„Schválně se ti kouknu, jestli je ta doména volná,“ uchechtla se a upřela zrak do telefonu, aby skrze její oči nedešifroval, jaký ďábelský plán začala právě spřádat její hlava.

Několikrát přejela displej telefonu. „Čeká na tebe. 430 korun včetně DPH i hostingu. Na rok.“

„No super,“ rozzářil se znovu. „Akorát že tyhle technikálie vůbec nedávám. Budu potřebovat vymazlit i design a texty. Zbylý mazlení už zastanu sám.“

Váhala, jestli mu své služby nabídnout, ale nedokázala odolat, v duchu už to konec konců stihla udělat několikrát.

To jiskření a radost rozvibrovaly i ji a celý prostor kavárny. Pronikly dokonce i pod číšníkovu poker face.

„S technikáliemi můžu pomoct.“

„No pecka! Když se má něco stát, tak se to prostě stane, co?!“

Přikývla a úspěšně spolkla „to doufám“.

„No a jak to provedem? Co za to?“

„Večer s Maxem,“ pokrčila rameny a pokusila se smazat otazník na konci věty. Roztřásla se jí kolena, ale to naštěstí nebylo pod stolem vidět.

Pohladil ji po ruce. „Zlatíčko, obávám se, že v tomhle neposloužím. Moje klientela je… Jak to říct? Genderově krapet jinde.“

„Ježiši. Aha. To jsem netušila. Tak, ehm, ti asi prostě vystavím fakturu, ne?“

Ve stejnou chvíli vzal číšník do ruky prázdné hrnky a Maxovým směrem se na setinu vteřiny téměř neznatelně pousmál.

„Pak tu na sebe můžete nechat vizitky,“ prohodil opět již s kamennou tváří a odešel obsloužit vedlejší stůl.

 

 

/Martina Heš Hudečková/

 

 

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *