Vánoční cappuccino

„S čím máš spojený Vánoce?” zeptala se mě, když jsme se vmáčkly k poslednímu volnému stolku v kavárně. Papírové tašky, z nichž nedočkavě vyčuhoval balicí papír s červenými jeleny na zlatém pozadí, jsem odkopla pod stůl. Hlavně si vánoční pohodu nekazit připomínkou dárků, nákupů a tlačenic.

„Začneme hned zostra, filozoficky? Nemůžu si napřed postěžovat, že jsem stála ještě před čtvrt hodinou frontu na poště? Venku. Chápeš to? Nad mou hlavou bylo šedivé nebe. Napřed dvě tři kapky. Pak se rozpršelo. Voda se vsakovala do mých vlasů a studila. Vedle mě nervní lidi, jimž povětšinou kapalo z nosu a mezi chrchláním nadávali…“

„Už je po,“ usmála se na mě. Moudrá, pomyslela jsem si a chtěla se vztekle nadechnout. Jenže ona se usmála. Bezelstně a jemně. Kamarádka, problesklo mi myslí a dlouhý povzdech jsem spolkla. Opatrně jsme si promnula čelo nemotornými prsty. Ještě pořád studily. Až pak jsem taky zvedla koutky úst.

„Začni ty,“ pobídla jsem ji.

„Fajn,“ přikývla a nasypala cukr do hrnku, který překypoval mléčnou pěnou. „Vůně. Pro mě jsou Vánoce jednoznačně vůně. Ráda čichám k prstům, jimiž jsem loupala pomeranče. Nebo když mezi nimi promnu jehličí orosené prosincovým deštěm…“

Dívala jsem se do škvírek jejích přimhouřených očí a přemýšlela nad tím, proč mám vždycky podivínské kamarádky.

„Vůně mandlí na čerstvě upečené vánočce. Čokoládová figurka rozpouštějící se blízko vánočního světýlka. Citron pozvolna se vsakující do strouhanky na usmaženém kapříkovi.”

Polkla.

„To už jsi spíš u chutí,“ zasmála jsem se a pozorovala, jak pár zrnek cukru propadá mléčnou pěnou cappuccina.

„A tvá vánoční vůně?“ Nedala se zaskočit. To byla celá ona. Něco si usmyslela a oči si přetáhla nadšením, které mě nadzvedávalo ze židle. Akorát, že teď jsem se nemohla zvednout. Kavárna byla přeplněná lidmi. Jejich kabáty. Huňatými svetry. Naditými taškami, v nichž se schovávala vánoční překvapení. Chtěla jsem najednou věřit, že tam jsou. Ošila jsem se.

„Hm. Perníčky. Koření! Hřebíček a ještě něco…“

„Máme i perníkový cappuccino,“ naklonil se k nám barista, který se protáhl zpoza dřevěného pultu a prokličkoval mezi hosty, jimž z úst vyklouzávala klišé. „Už mám nakoupeno“ nebo „Teď to ještě zabalit“ nebo „Těším se až bude po…“.

Dívala jsem se do jeho očí podmalovaných únavou. Usmíval se. „Sem s ním. Dvakrát,“ mrkla jsem na kamarádku a ztišila hlas. „Cítila jsi, jak voněl? Bylo tam snad všechno, o čem jsme se bavily: pomeranč, špetka skořice a hřebíčku, les po dešti.“

„A trošku dubového dřeva.“

„Začíná se mi to líbit,“ sklopila jsem oči a rychle dopila poslední hlt vystydlého obyčejného cappuccina a odstrčila hrnek stranou, aby ten unavený kluk přede mě mohl postavit vánoční kávu s našlehanou pěnou.

„Vánoce?“ Povytáhla zvědavě obočí kamarádka.

Chvíli do její otázky hučely předvánoční rozhovory ostatních lidí. A pak jsme se rozesmály.

Povídku napsala Jana Poncarová. Foto: pixabay.com

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *