V samotě je síla

„Smím si přisednout?“

Vzhlédnu a spatřím nad sebou vysokého muže v tmavomodrých kalhotách a šviháckých béžových polobotkách, které mu dokonale ladí s nažehlenou košilí.

„Nevím, jestli to půjde,“ namítnu a odložím hrnek s kávou. „Mám období samoty.“ Chvíli na mě překvapeně zírá a zřejmě přemýšlí, jestli si z něj dělám blázny. Podepřu si rukou bradu a na vysvětlenou prohlásím: „Víte, je to trochu nefér. Lidi jako já snadno prohlašují, že samota je fajn. Vybrali si ji. A popřípadě mají za kým se vrátit. Ti, kteří si samotu nevybrali, už to mají horší. Přesto si myslím, že samota je někdy báječná věc.“

Jako v transu si sedne naproti mně a objedná si espresso. „Ten můj filozofický monolog neměl znamenat pozvání,“ podotknu s úsměvem. „Já to myslím vážně. Jste hezkej a navíc voníte, což je u chlapů celkem rarita, ale stejně vás tady nechci. Nemám teď ráda lidi. Otravují mě a myslí jenom na sebe.“

„Proč? Co to je období samoty?“ odváží se zeptat. „To jako že máte pauzu od nápadníků?“

Povzdychnu si. „No tak dobře,“ uvolím se. „Jsem vdaná, ale to vám neříkám proto, abyste odešel. Před pár dny jsem si uvědomila, že je to s chlapama pořád dokola. Vy to máte nejtěžší, vy jste v práci celej den a přicházíte domů pozdě večer, vy se potřebujete vypovídat ze svejch problémů a starostí. Řekla jsem si, že prostě na nějakou dobu odejdu a budu sama. Že zapomenu na starosti ostatních lidí, protože mi z toho začíná třeštit hlava.“

„Takže jste se s manželem rozešli?“

Dám se do smíchu. „Ne, nerozešli jsme se, to vůbec. Nemáme pauzu. Já mám pauzu od jeho stěžování si, chápete?“ uvedu to na pravou míru. „Pořád je to jen o jeho práci. Měl jsem schůzku s hrozným klientem. Zítra musím udělat tohle, tohle a tohle, pozítří tohle, tohle a tohle. Chceš ukázat můj plán na příští týden? Ne? Tak já ti ho přečtu. Odříkám ti svou zítřejší prezentaci, nevadí? To je hrozný učení na tyhlety prezentace.“

Nezvaný společník se zarazí. „To je snad normální hledat podporu.“

„No jistě, ale poslední dobou je to tak jednostranné,“ zašeptám. „Mám úplně stejné množství práce. Rozdíl je v tom, že vstávám v půl šestý ráno, pracuju od sedmi a doma bývám dřív. On dělá od devíti a přichází domů o dvě hodiny později. Upracovanej samozřejmě. Protože na rozdíl ode mě dělal celej den. Do večera. Že si ráno klidně přispí, už nikdo nevidí, dokonce ani naši přátelé a rodina, protože samozřejmě vypadá líp, když lidi makaj do noci, než když makaj od rána. Takhle jsem to měla už ve škole. Vstávala jsem o víkendu brzo ráno, abych se učila. Byla jsem schopná jet několik hodin v kuse třeba do pozdního odpoledne. Pak jsem si dala volný večer a chtěla jít ven s kamarády nebo kluky, se kterými jsem chodila, odreagovat se a popovídat si o něčem jiném… Jenže lidi, co chrápali do jedenácti a začínali s učením v jednu odpoledne, samozřejmě neměli čas. Chudáčci malí.“

Vyruší nás servírka, která přináší na stůl čerstvou, voňavou kávu. Ve výraze neznámého muže najdu náznak studu. „K těmhle lidem jsem patřil…“

„Jen jsem nečekala, že to takhle bude i v manželství,“ přiznám se. „Bojím se, že to tak zůstane navždycky. A já nejsem schopná být neustále pevnou skálou, která donekonečna naslouchá a která svýho chlapa obdivuje, že toho má moc.“

Poškrábe se na bradě. „Já si vlastně myslím, že v samotě se schovává obrovská síla. Jen mi trvalo skoro celý život na to přijít,“ nechá se nakonec slyšet. „Společnost to nerada vidí, protože lidi jsou nesamostatní. Dnes se hraje na týmovou práci. Jenže i v týmu to nakonec nejvíc ze všeho oddře jeden člověk. Ve škole jsem byl spíš ten parazit, ale v práci jsem na to jednoho dne narazil.“

„No vidíte,“ přikývnu. „Když mám opravdu udělat velký kus práce, nejdůležitější je pro mě ticho a prázdná místnost. Někdy samozřejmě máte potřebu si někomu postěžovat a sdílet svoje trápení. Jen ne pořád. Večer po celodenní dřině je čas od času lepší vyrazit ven s někým, kdo nemá šajn, co vlastně děláte, a kdo si nechce stěžovat ani na vlastní práci. A ne poslouchat celý večer zase jenom: Mám toho moc, jsem tak unavenej a vyšťavenej a zejtra musim udělat ještě tohle a tamto.“

Usměje se a pozvedne svůj hrnek s kávou. „Takže na to, že samota je produktivní a silná? Na to, že samota vás posune dál a donutí vás makat a vážit si především svých schopností?“

Přistoupím na jeho nápad. „Na samotu.“

/Helena Žáková/

Líbila se Vám povídka? Chcete si přečíst další? Vyzkoušejte naši letní povídkářskou knihu! Báječně se hodí na Vaše prázdninové putování. Proč? Voní létem. A můžete si ji stáhnout třeba i do mobilu a zpříjemnit si cestu vlakem, ať už míříte kamkoliv. 

Tuhle knihu musím mít! Tady ji můžu získat!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *