Tam, kde končí příběhy

Odlepila si od stehna roztřepené džínové kraťasy a poposunula si sluneční brýle. Po zpoceném nose klouzaly na špičku. Postávala na podlouhlém náměstí, které přetínala silnice. Na levé straně svítil obchod, před nímž Vietnamec z beden vybíral nahnilé pomeranče, co to už dávno měly za sebou. Napravo se tiskly smíšené potraviny ke smíšeným potravinám.

Mezi auty zaparkovanými před žlutým domem, ze kterého vycházel farář, proběhl nazrzlý pejsek. Rozhlédla se kolem. Za psem s igelitkou v ruce pajdal vyprahlý muž navlečený do hnědého saka a umaštěných kalhot. Farář v ruce sevřel klíčky od auta a bílé esúvéčko se rozblikalo. Uhnula dvěma kroky.

Čekala na Ni, která zašla do třetích potravin pro svíčku a sirky. Rozpraskaný beton přes podrážky rozpaloval chodidla. Pes se odvalil mezi domy a muž pajdal za ním.

„Mám. Svíčku i sirky,“ řekla. Kývla na Ni.

Protáhly se dlážděnou průlezkou mezi farou a tím druhým domem, kterému zpod zešedlé fasády vykukovaly hnědočervené cihly a zbytky malty. Uloupla si kousek omítky a rozdrolila ji mezi prsty.

Postranní vchod do kostela dýchal chladem. Přes kamenný práh klopýtla žena v květovaných šatech. Vešly za ní. Namočila si prsty ve vodě a přejela s nimi z čela na hrudník a na ramena. Postavily se dozadu za lavice. Od dlaždic jim po nohou k hrudníku šplhala zima a pot v podpaží osychal.

Vešla druhá žena v květovaných šatech a prokulhala se na bílých podpatcích kolem. Minula je třetí žena v květovaných šatech a nízkých botách se zdvojenou podrážkou. Zavadila očima o své nohy v roztřepených džínových kraťasech. Žmoulala mezi palcem a prostředníčkem bílou niť, upárala ji a schovala do kapsy.

Ze zákristie vyšel farář v dlouhé bílé sutaně a rozsvítil. „Budiž světlo,“ naklonila se k Ní a přešlápla z místa na místo. Spolkla úsměv a rozhlédla se kolem. Kluk s kraťasy nad kolena a v bílé košili si namočil prsty ve vodě a než se pokřižoval, pokrčil jedno koleno. Za ním vešli tři bělovlasí muži a potom čtyři ženy v květovaných šatech. Na podpatcích. Bez podpatků. V sandálech.

„Musíme jít,“ zašeptala.

Přikývla.

Horko je vtáhlo zpátky na chodník. Před sebou zahlédly kamenné schody.

„Mají rytmus,“ řekla a otočila se na Ni přes rameno.

„Ty schody?“

Zavrtěla hlavou. „Ženy.“ Odmlčela se a překračovala jeden schod za druhým. „Je neděle. Obléknou se do šatů. Před tím uvaří. Jdou do kostela. Potom se nají,“ vzpomněla si na mámu, která teď sedí doma sama. „Aspoň nesedí samy doma a nečekají, jestli někdo přijde.“

Ona dnes nepřijde. Je daleko.

Prověšené větve lípy obsypané zelenými srdci hladily hřbitovní zeď. Stínily hrobům. Slunce se k nim protahovalo jen drobnými průsvitkami.

„Někde tady bude. Nevím kde,“ řekla a natáhla ruku se svíčkou před obličej, aby připomněla, proč stojí mezi kamennými deskami.

„Projdeme se,“ kývla na Ni.

Provlékaly se mezi úzkými pěšinami kolem hrobů. „Podívej se, to je hezký dědeček,“ ukázala na fotku rozesmátého vrásčitého starce.

Potom minuly hroby, na kterých byla jména rodin. Rodina Marešova. Rodina Fořtova. Rodina Jeslínkova. Rodina Houškových. Rodina Rútových. Bez příběhu. Přelétávala je očima. Až k fotkám tmavovlasých hochů. Jeden křížek ukazoval 1928, druhý 1931. „Podívej, přišli o syny. O oba dva v jedenadvaceti letech. Krátce po sobě,“ ukázala.

Potřásly hlavou a pokrčily rameny.

„Mám ho,“ protřepala krabičku sirek a potom jedno dřívko vytáhla a škrtla. Ulomila hlavičku. Druhou sirku už zažehla a olízla ohněm knot. Plamínek se v letním odpoledni nepohnul. Nechaly ho tam. Prababičce, která vysazovala růžový keř. Jeho květy se teď protahují mezi plaňkami potaženými zeleným mechem. Než za sebou zamkly, podívala se přes pavučiny do jejího zrcadla, co odráželo zatuchlý dech chalupy, ve které už nikdo nebyl.

Tentokrát šly nahoru kolem hrobu, kterému někdo ulomil desku, pod níž hnily rakve. Napadlo ji podívat se do škvíry, ale potom se otočila.

„Podívej,“ ukázala na malý čtvercový náhrobek s nápisem místo jména. „Náš sen byl krátký o štěstí. Náš život byly stíny.“ Otřela si paži, na níž přes pot vyrazily chomáčky děsu. Podívala se na Ni. Koutky úst měla stažené a vrásky, které se jí kolem očí rozevíraly, když se smála, strnuly na místě. „Děsí mě to,“ řekla.

Sáhla pro mobil a na vteřinu si jím zakryla oči. Potom ho zasunula zpátky do kapsy. Styděla se, protože ten příběh byl jejich a oni tam napsali jen to, co napsali. Bez jména a bez fotek.

Lípy ohýbaly větve do stínu a hřejivé paprsky do kouta nedošplhaly. Napadlo ji, že lidi, co umírají brzy a smutní, prozrazují už během života jejich oči. Aniž by o tom věděli.

„Taky u nás chodím na hrob. Kolem kvetou lobelky a afrikány. Bzučí tam včely, a tak je tam pořád život.“ Dívala se na Ni. Kolem očí se jí na moment prohloubily vějíře vrásek.

Neříkala nic. V hrudníku se přetlačoval zmar s nadějí, protože odtud půjdou do kavárny. A taky podivnost. „Taky jsou tady pohřbený životy. Nejenom těla. To je strašný,“ otočila se zády ke hrobům a prošla vrátky z kovových trubek, které správce natřel jednou vrstvou šedého laku.

„Podívej, tady je kontejner. Sem můžeme vyhodit odpadky,“ ukázala na dlouhý železný box se čtyřmi otvory, v němž zmizel pytel s umaštěnými ubrousky od včerejšího táboráku.

Auto vmžiku ohřálo zledovatělou kůži, přes kterou znovu vyrašil pot.

„Tak už startuj. Mám chuť na kafe.“

 Povídku napsala Jana Poncarová. Obrázek je z pixabay.com.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *