Tah

Po slunečních paprscích zbyly jenom rozpálené dlažební kostky. Přes koženou podrážku hnědých mokasín necítil nic. Stěny dýchaly do ulic horko, které nasály přes den. Z oken pootevřených do zadních dvorků, načichlých loužičkami psů a opilců, protahoval spálený olej. Zadíval se na umaštěnou nerezovou desku s prázdnými kbelíky od nakládaného zelí, kečupu a hořčice. Vzpomněl si na jednu takovou hospodu na malém městě, kde prsty se zašpiněnými nehty ulamoval bramboráky. Polkl.

Našlapoval po kostkách poskládaných do mozaiky, kterou protínaly naleštěné koleje. Vyhnul se rusovlasé dívce. Táhla za sebou kufr a jedno kolečko se zaseklo mezi kameny. Díval se na ní a ve vteřině se rozhodl, že jí nepomůže. Klopýtl a zastavil se, aby se kolem něho protáhla tramvaj. Nad předními dveřmi zahlédl stříbrný nápis: Janička. Pousmál se.

Tma vytáhla na náměstí jemu podobné. Ve vypucovaných botách s dlouhými špičkami a pevně utaženými tkaničkami. V košilích s pomuchlanými rukávy, které si žehlili na dece rozložené na stole. S napomádovanými vlasy. A s vousy zastřiženými podle šablony. Procházeli kolem barů. Dopředu a dozadu. Někteří z nich vklouzli do hloučku. Adam nezahlédl nikoho, ke komu by se připojil. Léto vylákalo ven snad všechny chlapy a bylo jich tady moc. Rozhlížel se kolem. Ženských bylo málo. A ještě míň těch, za kterými by se otočil.

Vyhlédl si volné místo pod slunečníkem, který v šeru města působil rozpačitě. Prdelatá číšnice před něj postavila sklenici s pivem, která se potila, protože tahle dusná noc vytahovala pot ze všeho živého. Košile mu v podpaží zvlhla, ale pot se promíchal s kolínskou. Zatím dobrý. Promnul si tvář a opřel se lokty o stůl. Čekal, až opadne pěna. Vždycky na to čekal, přišlo mu nechutný, když si jeho kamarádi utírali rty hřbetem ruky. Kdy on to udělal naposled? Asi nad těmi smaženými bramboráčky. Ale to už bylo dávno. Natočil primky k odlesku vzdálené lampy, kolem které se kupil hmyz. Teprve devět. A on má celou noc.

Kolem vířila slova ovoněná parfémy a výdechy cigaret. Dopil a kývl na číšnici. Opije se. Tlačítkem rozsvítil displej a přimhouřil oči do světla. Nepsala mu. Taky dobrý. Potom z mobilu vytáhl baterku a vsunul jí do levé kapsy. Přejel prstem po sklenici a utřel si vlhké prsty do ubrousku.

„Zaplatím,“ mávl na ni. Nijak zvlášť si ji neprohlížel. Silná v bocích s potetovaným předloktím, vlasy obarvené načerno učesané na pěšinku, po jejíchž okrajích prosvítaly nahnědlé odrosty. Oči orámované rozpitou řasenkou. Neusmála se. A shrábla stovku do černé kožené peněženky.

Proplétal se mezi skupinkami rozprsknutými podél náměstí. Tramvaje už neprojížděly tak často a pod černým obeliskem rozsvítil světla taxík. Řidič pootevřel dveře a levé chodidlo zasunuté do bílých tenisek nechal volně viset ze dveří.

Adam se naposledy nadechl ztmavlého vzduchu a scházel po příkrých schodech do sklepa. Stěny čpěly, jak byly propocené tancem a zvlhlé uslintanými přiopilými polibky. Tohle nezažil dlouho. A kdyby tušil, že se po prvním loku piva rozhodne opít, natáhl by si tričko s límečkem. Bylo jich tu víc v tričkách s límečkem. Většinou v bílých. Protože bílá ve tmě svítí, přitahuje, je upravená a důvěryhodná. Na to si vzpomínal. I do té své hospody s přepálenými bramboráky nosil bílé tričko.

Cihly slepené hrbolatou maltou nasávaly nový pot a chlap s břichem, přes které se rozpínalo béžové tričko, zmáčkl zadek tmavovlasé holce s výstřihem, do něhož se tlačila nacucaná prsa. Odhadoval, že pravá.

„Gin s tonikem,“ kývl na barmana, který nasoukal paže do úzkých rukávů černého trička.

Stoupl si na třetí schod a opřel se o ohmatané zábradlí. Tohle nebyl bar, kde by potkal kolegy z práce nebo kamarády, se kterými si zvykl usrkávat espresso a povídat si o tom, jestli je dobře umleté a spařené vodou se správnou teplotou. Říkali tomu kvalitní espresso. Kvalitní, ušklíbl se a namočil jazyk do laciného ginu smíchaného s vyprchaným tonikem. Kvalitní, zopakoval znova. O tohle slovo zakopával v životě dost často. Měl kvalitní práci. Plat. Byt. Ženu. Auto. Pravděpodobně i syna. A taky poslední dovolenou.

Protáhla se kolem něho ta červenovlasá holka. Víc jak dvacet jí nebylo. Za ní nějaké dvě hnědovlásky. Hledal jejich pohled, ale dívaly se před sebe. Schoval levou ruku do kapsy a dopil poslední velký lok. Ledová kostka, která se nestačila rozpustit, ho ťukla do předních zubů. Otočil se k baru.

„Gin s tonikem. Ještě jednou,“ poslal po dřevěném pultu barmanovi sklenici.

Vrátil se na třetí schod a sedl si na jeho okraj. Pod obloukem sklepení hopsali lidi, které viděl poprvé v životě. Do rytmů, co slyšel poprvé v životě. Všechno tady bylo cizí a on se vzdaloval sám sobě. Ztrácel se. Rozepl si rukávy košile a vyhrnul si je nad lokty. Zadíval se na drobný ornament, okousané srdce, které zůstalo černé, jako když ho zahlédl poprvé. V prvním novém roce života slíbil Jance, že si ho nechá vygumovat, ale potom na to zapomněli. A on začal nosit košile s dlouhým rukávem. A když se milovali, byla vždycky tma.

Lokl si a bublinky ho zašimrali v nose. Barman musel otevřít novou láhev toniku. Usmíval se před sebe na lidi, kteří se točili pod tím zapáchajícím obloukem a bylo jim to jedno, protože hrála hudba a oni se lepili na toho druhého. Rusovláska se vlnila uprostřed. Tančila jenom sama pro sebe.

Říkal si, kdy on naposledy zažil takovou bezprostřední radost. Stiskl sklenici a znovu se napil. Byla tma a jemu se stýskalo po modrém nebi. Protože zrovna tady, v tom vydýchaném sklepním baru si uvědomil, že se už dobré dva roky nepodíval do nebe. Do prdele. Tady se vážně nedá dýchat.

Vylezl kolem plakátu s Charlie Chaplinem na ulici, která se mezitím potáhla tmavou clonou. Teď měl jistotu, že schová všechno, co nemá být vidět ve dne. Vykročil zase přes ty kostky, které nějací blázni před stovkami let poskládali do úhledné mozaiky, a podél těch lesknoucích se kolejí, do nichž se opíraly odlesky lamp, šel k nádraží.

Do prdele. Co bude dělat u nádraží? Zastavil se před potemnělou výlohou knih. Nikdy nechápal ty, co je psali. Proboha proč? Otočil se k nim zády a civěl před sebe. Ne, nemůže tady stát a dívat se jako blázen. Musí jít. Nalevo nebo napravo.

Šel napravo. K nádraží.

A cestou to vytáhl ze svého srdce. Tlačila ho zvědavost, strkala ho dopředu. Chtěl vidět ty divný lidi. A všichni přece ví, že nejdivnější lidi procházejí kolem nádraží.

Chceš vidět úchyly, feťáky, bezďáky a další existence? Jdi k nádraží.

Tak šel. Poháněla ho ta hnusná, štiplavá chuť vidět ty, co jsou na tom nejhůř. Už zapomněl, jak smrdí, jak dýchají a mluví. Potřeboval je. Nějak zvláštně a neurčitě je chtěl vidět, mluvit s nimi a možná si na ně i sáhnout.

„No jasně,“ zašeptal do odéru, ve kterém se mísily výfuky z aut, spálená ganža a smrad nemytých těl. „Ubalím ti jointa do papírku rád,“ zanotoval na melodii, kterou by dokázal zabrnkal na kytaru, kdyby mu jí teď někdo dal. Složili si ty slova místo rozkošného Otvírám lásku na stránce rád.

Potom je zahlédl a polkl další sloku. Tenhle je rozhodně gay. Díval se na kluka v obtažených džínách, ušmudlané seprané košili a uhlazených vlasech, jak přešlapuje na chodníku před non-stopem. Holka s rozježenými dredy, co jí trčely do stran jak mořské chobotnice, se opřela o zeď zavřené hospody a sesunula se na chodník. Položila si tvář na ušmudlanou krosnu a zavřela oči. Nahmatal v kapsách drobný a chtěl jí je hodit, ale potom si to rozmyslel.

Proti němu kráčel zjev. Nohy obuté do sešmajdaných bílých kecek, nad vystouplými koleny mu plandaly žluté kraťasy. Do nich si zastrkal košili s bleděmodrým kroužkem a kolem krku si zavázal žlutou kravatu, kterou musel vytáhnout z popelnice. Mastné dlouhé vlasy si rukama uhladil na levou stranu a splývali mu na rameno.

„Hej,“ ukázal na Adama. „Máš cigaretu?“

Zavrtěl hlavou a díval se na něj. Do hajzlu. Proklouzl kolem něho, nechal za sebou pach nemytého těla a mizel mu v nádražní hale.

„Hej,“ zavolal na něj. „Koupím ti cigarety i pivo.“

Postava ve žlutých kraťasech se k němu otočila. „Jo?“ přimhouřil oči. „Ale já nejsem na chlapečky.“

„Ani já.“

Zatáhl ho do prázdného non-stopu a poručil každému malou desítku. „Velký pivo ti dřív vyprchá,“ řekl a nakrabatil čelo do vrásek, do nichž by mimino schovalo celý prst.

„Hele, nečum tak na mě. Vážně nejsem na chlapy. A kdybych byl, nejsi můj typ. Jsi moc čistej,“ zachrchlal.

Adam zavrtěl hlavou. „Řekl jsem ti, že nejsem na chlapy. Mám ženu.“

Muž přikývl a vedl ho ven. „Od doby, kdy zakázali kouřit vevnitř jsou všichni venku. I ty krysy, co jsi je nikdy neviděl, protože byli imrvére zavřený v takových pajzlech jako je tenhle,“ rozesmál se a skončil kašlem. „Dovedeš si, kurva, představit, jaká fuška to bude v zimě? Sem rád, že se můžu vohřát, a takhle budu muset lézt furt ven,“ a přitom zavrtal prst s roztřepeným špinavým nehtem do slídy cigaretové krabičky. „Ty vole, víš, jak dlouho jsem v ruce nedržel celou krabičku?“ přičichl k cigaretám a otočil je k němu.

„První ani kurva nebere,“ zasmál se Adam.

„Hej, ty jsi znalec. A taky ani poslední,“ přikývl muž ve žlutých kraťasech. „A teď?“ podal mu krabičku a mezi béžové zuby si nacpal Spartu.

„Teď už jo,“ Adam si vytáhl jednu a pomyslel si, jestli ten chlápek naproti němu nemá žloutenku.

Kouřili a foukali kouř vysoko do světla lampy, které jim padalo na hlavy. Mlčeli, ale kolem nich se protahovaly útržky cizích rozhovorů. Adam přešlápl.

„Jsi nervní?“ zeptal se muž, ale nečekal na odpověď. „Taky jsem byl. V tvých letech. Kolik ti je? Třicet sedm nebo osm?“

Adam přikývl.

„To jsi chlap v nejlepších letech. Taky jsem byl. A potom se všechno posralo. Víš jak padá domeček z karet? Tak se mi sesypal život.“

„To zní jako klišé,“ Adam vyfoukl dým nosem a zaradoval se, že si to ještě pamatuje.

„To je takový klišé jako tvoje hovno. A teď jsi zvědavej, jak to bylo, viď?“

Adam potáhl a zašilhal očima na ubývající oranžový konec cigarety. „Chci,“ řekl a zadržel v plicích kouř. Motala se mu hlava. Ani trávu nepotřeboval.

„Koupil jsi mi pivo a cigarety a možná mi potom dáš ještě na polívku, protože mě budeš litovat. A pak zmizíš, protože si stačíš uvědomit, že já jsem nuzák, ale ty ne. Zatím ne. Nebo možná nikdy nebudeš, když budeš chytřejší než já.“

Téměř současně zahodili nedopalky na zem. Adam ten svůj zašlápl špičkou boty. A zadíval se do modrých očí, které byly potažené zešedlým filmem.

„Ženská, kámo. Byla v tom ženská. Druhý klišé za večer. Víš co, kolik klišé řeknu, tolik piv mi dlužíš, jo?“ řekl a otiskl uslintané rty do okraje sklenice. Polkl. „Byla starší a já se do ní zabouch. Přivedla dítě a nechala si ode mně udělat druhý. Žili jsme v domě po mých rodičích. Pořád chodila a brečela, že je tam vlhko a zima a že kuchyně je stará a musí kaši pro děti mixovat na zemi, protože na lince není zásuvka. Tak jsem si vzal dluh. Milion a půl. Bylo to před deseti lety. Já jsem pracoval jako šéf oddělení v bance. Potom padla ta banka v Americe a moje banka mě kopla do prdele, protože jsem byl starší a byli tam mladší s hypotékou. Kurva, ale já jí měl ale taky,“ dopil pivo.

„Přineseš mi ještě jedno?“ podal mu prázdnou sklenici.

Adam přikývl a zmizel ve výčepu. Pomyslel si, že ten zákaz kouření k něčemu je, jinak by lapal po dechu a nasmrádla by mu košile.

Jeho známý ve žlutých kraťasech si mezitím zapálil druhou cigaretu a mezi prsty protáčel ještě jednu, nezapálenou. „Ta je pro tebe. Budeš jí potřebovat,“ podal mu ji a Adam otřel filtr mezi prsty.

„Neboj, nic nemám,“ mrkl na něj. „Nechávám se pravidelně testovat. Skončil jsem tou krizí, viď?“

Adam pokýval hlavou, natáhl k němu ruku se sklenicí a potom se napili. Utřel si rty hřbetem ruky a potáhl z cigarety.

„Výpověď. Pro nadbytečnost. Víš kolik jsem rozeslal životopisů? Sto šedesát osm,“ odmlčel se. „Kde makáš? V jaký zasklený korporaci máš stůl?“

Adam zašeptal jméno firmy a polkl.

„Jo, tam jsem taky psal. Nejsi v HR, že ne?“

Zavrtěl hlavou a zabořil pohled do chodníku, na němž vysychalo pár plivanců.

„Abych moc nežvanil, nevzali mě nikde. Nikde v celým tomhle zasraným městě. Žena byla napřed nesvá, potom brečela a pak se vztekala. Nemohl jsem spát, tak jsem začal v noci chodit do hospody a propíjel prachy, co jsem měl našetřený na splátky. A víš co? Možná bych zvládl platit dva tři měsíce navíc, zas tolik jsem toho neprožral. Potom nás vystěhovali. Žena šla s dětmi někam na ubytovnu a já jsem zmizel ven. Uvnitř jsem se dusil,“ zabušil vyschlou pěstí na hrudník.

„To je mi líto.“

„Ser na to, mně už ne. Tady,“ rozmáchl se rukou, „je to docela jiný. Aspoň víš, na čem jsi. Taky jsem to měl rád. Ty rána, s kafem na stole a papírama před sebou. A víš co? Nejsem na to. Teď už ne,“ odmlčel se a díval se na zem. Potom položil nedopitou sklenici na zem a otočil se k Adamovi zády.

„Počkej,“ Adam natáhl ruku a dotkl se vyhublého ramene zahaleného v propocené košili.

„Co ještě? Dostal jsi svůj příběh. Jsi na tom líp. Tak mazej domů, ať se vyspíš a v pondělí můžeš jít pracovat. Máš hypotéku, že jo?“

„Jo,“ přikývl Adam. „A taky ženu a syna.“

„Tak jdi. A neposer to,“ nahrbil ramena a vešel do vestibulu. Na stydnoucích dlaždičkách podupávalo pár zívajících lidí s batohy. Noční vlaky skřípaly brzdami.

„Hej,“ Adam ho doběhl.

„Co chceš? Nemáš dost?“

„Ne, ale tady máš na polívku. Nebo na co chceš,“ strčil mu do kapsy pomuchlané bankovky.

„Tak sis chtěl aspoň šáhnout, viď?“ zasmál se a podíval se na něj. Potom se zase otočil a šel.

Adam se obrátil k proskleným dveřím, které ho pustily ven. Holka s dredy a krosnou se teď opírala o něčí rameno a mezi oběma postavami se choulil pes. Sáhl do druhé kapsy a vsunul jí do studených prstů peníze.

„Co chceš ty zmr…,“ rozkřikla se dřív, než otevřela oči. Dívala se na něho a potom na svoji ruku. „Dík,“ kývla na něj a usmála se.

Doma hodil košili a džíny do pračky, ráno ji zapne. Spadl do postele a natočil hlavu k pootevřenému oknu, kterým do ložnice protahoval studený noční vzduch. Po něm klouzal k jeho uším křik. Představoval si ty hloučky chlapů s lačnýma očima a vískající holky. Vstal a přibouchl okenici.

Přetáhl si přes hlavu peřinu. Horko mu otevíralo póry a vytahovalo ven tonik, gin a pivo. Otočil se na břicho. Myslel na to, jak dole pod oknem postávají na vychladlé dlažbě lidi, co se předtím opili někde v baru. Proč všichni chodí tak rádi do barů?

Tiskl k sobě víčka. Tma ho obalovala, byla měkká. Stál na útesu, ze kterého stačí skočit a propadne se do spánku.

Zasáhl ho hrot, píchl ho přímo do srdce.

„Umřu,“ pomyslel si a škubl tělem na propoceném prostěradle. Viděl to před sebou jako konečný vzkaz života. Smrt je jistota. Sahal si na ní a ohmatával jí. Přišla se ho dotknout. Přetočil se na druhou stranu a dýchal, s očima doširoka otevřenýma, a mrkal, aby setřásl černotu, která se mu lepila na panenky.

Někdo tu noc opravdu umřel, ale Adam to nebyl. Ráno zahlédl paprsky slunce, jak se protahují kolem fasád až do k jeho oknu. Rozhrnul záclony a podíval se na dláždění. Bylo prázdné. Opilci vyspávali a on vstával.

Sáhl po mobilu a překvapilo ho, že je tak lehký. Potom si vzpomněl, že baterku má v druhé kapse. Díval se na rozsvěcující se displej a čekal. Mobil zavrněl a on prstem přejel po obrazovce, aby otevřel zprávu od Janky. „Přijedeme vlakem v deset, vyzvedni nás.“ Pokýval, jako kdyby ho mohla vidět.

Pustil na sebe vodu. Napřed svoje tělo hýčkal teplem, ale potom tlačil páčku doleva. Když dopadla poslední ledová kapka, osušil se a natáhl si modré tričko s límečkem. Za pár minut už do nosu pouštěl vzduch prostydlý babím létem.

Hřál si prsty o kelímek s kávou a foukal plastovým pítkem dovnitř, aby jí ochladil a nespálil si jazyk. V druhé ruce si nesl papírový sáček, který propouštěl vůni čerstvých croissantů. Myslel na muže ve žlutých kraťasech, jestli si koupí taky kafe a aspoň čerstvý rohlík.

Sedl si na náměstí na lavičku před jeden z těch malinkatých vodotrysků, v nichž se ráno rochní holubi. Pozoroval jednoho z nich, jak rozevřel křídlo a nechal vodu, aby mu z těla smyla noční tíži. Prohrábl si ještě vlhké vlasy a nebyl si jistý, jestli voda, která na něj ráno dobrých deset minut tryskala ze sprchy, z něj jeho noční splíny smyla. Sáhl do kapsy a rozsvítil displej mobilu. Přemýšlel, komu zavolá.

„Adame?“

Zvedl oči a zadíval se na jednoho ze svých známých. „Čau, Petře.“

„Dáváš si kafe v kelímku?“

„Jo a víš, že je dobrý?“

Petr si k němu sedl. „Propařil jsi noc, viď?“

„Chtěl jsem, ale nakonec jsem skončil doma asi ve dvanáct. Bylo dusno.“

„To mi povídej. Vzali jsme s kolegou manželky na večeři a potom ještě do baru na koktejl. Nakonec jsme to taky zabalili docela brzy. Vlastně jsem teď venku ze stejnýho důvodu, šel jsem pro nějaký čerstvý pečivo a kafe. A kdy se tobě vrací žena? Musíme něco naplánovat.“

Adam se otočil zápěstí k očím. „No za chvíli jí jdu naproti k vlaku,“ odmlčel se a usrkl vlažnou kávu. „Petře, stalo se ti někdy to, že sis uvědomil, že umřeš. Myslím takový ten definitivní pocit, že se to jednou opravdu stane.“

Petr si promnul tvář. „Ty, nepil jsi včera moc,“ zasmál se. „Ale jo, jednou nebo dvakrát se mi to už stalo. Taky v noci. A říká se prý, že jednou za rok prožijeme svoji smrt. Že zažijeme ten den, hodinu a minutu nebo vteřinu, kdy umřeme.“

Adam pohoupal v dlani prázdný kelímek. „Tak vzhledem k tomu, že jsi mladší než já, tak je pravděpodobný, že umřu dřív. Pamatuj si dvaadvacátý srpen. A přines mi kytku na hrob.“ Vstal a podal mu ruku. „Jdu na ten vlak.“

Protáhl se postranní ulicí na hlavní. Vyhnul se chodidlem zlaté cihličce se jménem Hirsch. Potom se otočil zpátky k domu, před jehož dveřmi ji někdo vtiskl do dláždění. Je sakra divný, že touhle ulicí ti lidé doopravdy šli. Že se od zdí těch domů odrážely jejich hlasy a že se na ně lepily jejich upocené ruce, protože se jim zamotala hlava. Jemu by se rozhodně zamotala. Třeštilo mu za čelem. Přejel si po něm prsty.

Vyšlápl ulicí nahoru a přešel na druhou stranu široké třídy.

Na začátku parku zavoněla polévka. Nějaká holka s hlavou, ze které trčely zacuchané vlasy, ji nalévala lidem, co stáli ve frontě s plastovými miskami. Nebyla to ta holka od nádraží a nezhlédl ji ani v zástupu. Ale všiml si žlutých kraťasů. Otočil k němu hlavu, ale on se díval na druhou stranu.

Prošel kolem železné konstrukce, která symbolizovala dům, co tady předtím stál. Rozpínala se na rudé hvězdě, kterou někdo namaloval na chodník. Před více než čtyřiceti lety. Na rudých cípech teď stálo pódium a z něho slétaly k lidem tóny cimbálovky.

Protáhl se kolem stánku, ze kterého čpěl alkohol, a zakryl si pohled slunečními brýlemi.

Pod sochou koně s vysokými nohami stála žena před důchodem a nakláněla hlavu. Potom se rozchechtala a vtáhla k sobě muže, aby se podíval, že přední svaly s tlamou tvoří mužské přirození. Ale jenom, když se správně podíváš.

„Kdyby byli všichni přirození,“ řekl nahlas a rozepnul si knoflíky košile, aby si vyhrnul rukávy. Srpnové slunce zase rozehřívalo chodníky.

Minul obra, který kráčel proti němu. Měl tmavé vlasy, kulaté brýle a dlouhé nohy, které nasoukal do plátěných béžových kalhot od Vietnamců. Do nich si zastrkal košili s oranžovými kostkami. Upíral pohled daleko dopředu, jako by ho cílil na úkol, který musí splnit. Po něm si mu do cesty stoupla tmavovlasá dívka s mikádem, která se dívala nepřítomně před sebe. Neuhnula.

Míjel kašnu na náměstí. Žena ve vyšisovaných tříčtvrtečních kalhotách před sebou postrkovala nahé dítě. To opatrně našlapovalo v prvních kapkách vody, kterou trysky a vítr rozehnaly za okraj fontány.

Potom už nepotkal nikoho divného, ačkoli byl u nádraží.

Stoupl si na okraj cesty, která směřovala k perónu. Červenovlasá dívka se svou hnědovlasou kamarádkou seděly na kufrech a v rukách svíraly kelímky s barevnou limonádou. Nevšímali si ho a on se k nim otočil zády. Po kolejích se protáhla mašina a táhla za sebou ošuntělé vagóny s vyšisovaným jménem nějakého podniku. Asi by bylo moc drahý přetřít ty nápisy, co už neplatí.

Potom je zahlédl. Nesla jeho syna v náručí a světlá ofina jí padala do očí. Vykročil k ní. Podívala se napřed na jeho předloktí a zůstala pohledem na tmavém ornamentu. Nakonec se usmála. „Ahoj, už jsem se bála, že nepřijdeš, ani jsi mi nenapsal.“

„Jsem tady,“ řekl a vzal jí za ruku.

 

/Jana Poncarová/

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *