Správná chvíle

#on

Na ulici bych si jí vůbec nevšimnul. Nebyla ničím atraktivní a vůbec mě nepřitahovala. Dokud nevzala do ruky kytaru. Když poprvé pohladila struny, výraz v jejím obličeji se proměnil. Poslouchal jsem ji a nemohl uvěřit vlastním očím, uším, srdci. Najednou byla krásná. Byla nádherná. Její obyčejný vlasy i tuctový obličej začaly zářit, její oči se rozjasnily a jako dva reflektory prosvítily potemnělou místnost. Hudba mi prostoupila celým tělem a moje duše se zamilovala do její. Podlaha pode mnou vibrovala a moje vnitřnosti s ní. Potom koncert skončil a já vyčkával na baru a přál si, aby přišla.

Připravoval jsem si, co řeknu. Nic, absolutně nic mi nepřipadalo dost dobrý. Napadaly mě jen samý tisíckrát vyřčený klišé. Ale musel jsem to risknout. Pro tuhle chvíli, která třeba není správná, ale která může být jediná. Věděl jsem, že to musím udělat, že něco musím udělat a že slova mi v tom můžou pomoct, i když pro to, co jsem jí doopravdy toužil říct, stejně ještě nikdo žádný nevymyslel.

#ona

Naštěstí nepřišel. Prej mu do toho něco vlezlo. Hej, kámo, takový kecy, kdo mu to má furt žrát? Na jednu stranu jsem teda byla ráda, to musím přiznat. Protože co kdyby nepřišli žádný lidi a byl tam jen on, sám na baru a já sama na pódiu, hej, kámo, umíš si představit ten trapas, to bych radši umřela na místě. No ale tak lidi nakonec přišli a nepřišel on, tak to tak holt mělo bejt. Ale kámo, jako co se stalo potom? Po koncertě jsme šli s bedňákama na panáka a stál tam kluk a koukal na mě, normálně mě propaloval pohledem, to jsem nezažila, hej, kámo, to byla síla neskutečnýho kalibru! Přitom na ulici bych si ho nejspíš vůbec nevšimla! Ale tenhle pohled byl tak ostrej, že mě to málem položilo na lopatky.

Jenže vožralej Jerry, kámo? Znáš ho, když se napije a rád si sáhne, znáš toho slizkýho mamrda, ve kterýho se ten nesmělej jouda promění po pár vodkách, ne? Takže mě vzal kolem ramen, zrovna když se ten kluk díval, já na malinkej moment uhnula očima, fakt na vteřinu, než jsem ze sebe ty jeho smardlavý pracky setřásla, jenomže, kámo, ten kluk, ten kluk mezitím zmizel a to nevyřčený tam zůstalo viset ve vzduchu a tak blbě, tak blbě se v tom dejchalo, hej, kámo, co teď? Co když už ho nikdy znovu neuvidím?

#já

Připadala jsem si jako bůh a na chvíli pochopila, jak to má ten pán někdy s námi těžký. Nebo spíš jak si věci sami pitomě komplikujeme a pak prosíme o pomoc jeho, aniž bychom si byli jistí, co je vlastně to, co fakticky chceme. Proč by to měl rozhodovat za nás? Jsme do prdele svéprávný bytosti a měli bychom nýst odpovědnost jak za svý činy, tak za svý nečiny, no ne? Kurva práce. Takže vůbec nevím, co jsem jí na to jako správně měla říct. Co je správně? A co je správná chvíle? Ta, kterou promarníme, nebo až ta, co následuje po milosrdný druhý šanci? Měla bych jí říct, že je ten zmizelej přeromantičtělej kluk můj dobrej kamarád, měla bych jí převyprávět stejnou historku z jeho úhlu pohledu? Nebo bych měla říct jemu, že ta úžasná kytaristka je moje švihlá sestřenice z jinýho vesmíru, která se k němu ani trochu nehodí?

Měla bych si s každým z nich domluvit kafe a pak tam nepřijít, aby se potkali a zjistili to všechno sami? A poznali by se vůbec, bez kytary, bez pódia, bez očního kontaktu a bez tý chvíle, kterou spolu mlčky sdíleli v barovým začouzeným pološeru, bez tý chvíle, co byla intenzivní, i když trvala jen zlomek času, bez tý promrhaný správný a jediný chvíle? Dejte mi svatej pokoj, ty vole, já nejsem bůh a tohle je jeho byznys, jasný? Mě z toho s dovolením vynechte. No uf. Ale kámo, musím teda narovinu říct, že po pár panácích za sebe neručim.

 

/Martina Heš Hudečková/

 

PS: Další povídky jsou ke stažení TADYHLE nebo ke koupi TADYHLE 🙂

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *