Setmělo se v mžiku. Daniela se zastavila v nejtmavším koutě malého parku. V botách ji tlačil písek. Ne, nejsem poutník, pomyslela si. Už jsem skoro na konci své cesty. Přivezl ji taxík, ze kterého vystoupila napotřetí. Až když jí asi dvacetiletý mladík se světle kaštanovýma jiskrnýma očima nabídl teplou a měkkou ruku. Usmála se na něho. Připomínal ji mladého taxikáře, který ji na to samé místo odvezl před pětačtyřiceti lety. Ne. Před šestačtyřiceti.
Všichni Španělé mají hnědé jiskrné oči.
…
„Vezmete mě do centra?“ zeptala se před šestačtyřiceti lety hnědovlasého mladého muže, který ve žlutočerném taxíku zaparkovaném před hotelem poslouchal taneční hudbu. Pracovala jako novinářka. Psala o tom, že jednou budou města vypadat jinak. Příliš se ale od té doby nezměnilo. Města byla pořád plná lidí, jejich smíchu, nadávek, pláče i roztoužených pohledů.
A příliš se změnilo. Alespoň pro ni.
„To je jasné,“ přikývl tehdy.
„V hotelu mi řekli, že zaplatím kolem dvaceti euro, je to tak?“
Rozesmál se a zavrtěl hlavou. Hrklo v ní. Bude to víc? Nebyla zrovna nejlépe placenou novinářkou. Od honoráře k honoráři.
„Ne. To ne. Bude to tak dvanáct euro,“ smál se.
Neslyšně vydechla a nechala se odvézt k chrámu Sagrada Familia. Poprvé v životě skutečně a nehraně obdivovala křesťanský chrám. Ohromná stavba jí vyrazila dech. Barevnými vitrážemi prosvěcovaly poslední sluneční paprsky. Zamotala se jí hlava.
Taxík stál dvanáct euro. Mladíkovi nechala dvacet. Byl to její odpustek. Dobrý skutek. Věřila, že jednou se jí vrátí. Sem tam rozdávala drobné mince. Otrhanému mladíkovi, který se před nádražím tulil k vlčákovi. Staré žebračce bez nohy, která nenápadně usrkávala krabicové víno a choulila se do ošuntělé šály. Dokonce na dálku adoptovala afrického chlapce. Posílala mu pětistovku měsíčně. Jako odpustek za to, že nechtěla vlastní. A že si před pár lety nechala zárodek vypudit z těla.
Potom žlutočerný taxík zmizel. Chvíli bezprizorně přešlapovala před chrámem. Zpoza jeho věží vykukovaly jeřáby. Stavba neúnavně pokračovala desítky let.
Trpělivost přináší úspěch, pomyslela si.
Zašla si do stánku pro espresso bez mléka a cukru. Procházela parčíkem a ohřívala si ruce o horký kelímek.
Z nebe sestoupila tma. U laviček postávali muži. Pomalým krokem je minula. Neohrožená, protože na dohled se děti honily kolem houpaček. Jásaly do utichajícího města.
Žluté světlo lampy se rozpíjelo ve tmě.
Postavila se pod ni.
Z chrámu se rozezněla zvonkohra. Přesně šest hodin.
Šeptala modlitbu. Víc srdcem než hlasem. Prosila. O trpělivost. O inspiraci. O štěstí. O zdraví. O poznání. O cestování. O peníze.
Protože nejsou špinavé, jak se pořád dokola říká.
Vystač si s málem, slýchala doma od dětství. To je jen pro vyvolené. To nemůžeš. To nesmíš. Nemáš nárok.
Jenže v hrudníku jí bušila neutuchající touha. Psát. Psát. Psát. Vidět své knihy za výlohami knihkupectví po celém světě. Podepisovat je lidem v evropských metropolích i v malých vesničkách v Americe.
Toužila po cestování. Po rozhovorech s lidmi.
Před jejíma nohama v černých polobotkách se rozkládal celý svět.
Stačí udělat jen krok?
Mluvila nahlas.
Jedno z dětí se zastavilo a upřeně se na ni zadívalo tmavýma očima.
Usmála se.
S výskotem uteklo.
Potom si zašla do obchodu a koupila čokoládu a víno.
Až přijede domů, začne psát.
Protože svět je dostupný. Rozhodla se, že pro ni bude.
…
Když dnes nasedala do taxíku, neptala se, kolik za cestu zaplatí.
Nemusela počítat.
Její knihy byly v knihkupectvích po celém světě.
Chrám se příliš nezměnil.
„Je skvělé, že některé věci zůstávají neměnné, i když se na nich bez ustání pracuje,“ pomyslela si a usmála se.
„Vidím, že stavba pořád pokračuje,“ řekla hnědookému taxikáři při placení.
„To je pravda. Je to nekonečné,“ zasmál se.
„Byla jsem tady před šestačtyřiceti lety. To jste ještě dávno nebyl na světě,“ pokývala hlavou.
Pokrčil rameny. Nechala mu několik euro navíc. Jako odpustek. Jako poděkování.
Ve stánku si koupila espresso bez mléka a cukru.
Procházela parkem a čekala, až se setmí.
Těšila se na žluté světlo lamp, které se bude měkce vpíjet do tmy.
Těšila se na zvonkohru.
Postavila se na stejné místo. Zahřívala si zkřehlé vyzáblé prsty o horký kelímek.
Před očima se jí promítl film. Ne, dnes neumřu, pomyslela si. A nechala ho běžet. Obraz střídal obraz. Unavené oči. Bolavá záda. Odmítnutí nakladatelů. Slzy. Úšklebky a nevíra v očích přátel.
Kdy přišel ten zlom?
Bylo to tady. Tady přišel ten zlom.
Rozhodnutí.
Šeptala poděkování. Za víru a odhodlání. Za štěstí. Za inspiraci, která se zjevila ve chvílích, kdy si rvala vlasy z hlavy. Za cesty po celém světě, kde poznala vnitřní radost tryskající z nekonečné hloubky jejího nitra. Za příběhy, které jí bylo dovoleno slyšet. Za západy slunce, jež pozorovala u moře i na horách. Za lásku muže, který ji provází už přes padesát let. Za letmá zamilování, která okořenila její život i knihy.
Chrám se rozezněl láskyplnou zvonkohrou.
…
Podívala se na hodinky. „Sakra.“
Chrám dohrál svoji zvonkohru. Děti se rozvýskaly znovu naplno. Dopila zbytek studené kávy. Zašla do obchodu a koupila čokoládu a víno. Přepočítala eura. Dvacet. Dost na taxíka zpátky. Zamávala na žlutočerné auto. „Dovezete mě do hotelu na Placa d’Europa, prosím?“ Taxikář přikývl. Svištěli městem, které se převlékalo do noční róby. Když si pospíší, stihne se i ona převléknout na večeři. A zítra poletí domů. A bude psát.
Autorkou povídky, která vyšla ve sbírce 13 intimních povídek, je Jana Poncarová. Foto: Pixabay.com
