Řeka

Řeka si ji přitáhla k sobě, Elišku. Holku, která spěchala na vlak, ale stejně se zastavila uprostřed mostu a koukala dolů, koukala na ni, jak se vlní, jak teče přesně tak rychle nebo pomalu, jak zrovna potřebuje, jak prostě jenom je. Řeka jí vysílala signály, i ty můžeš jenom tak být, plynout, existovat.

Nic neexistuje, jenom ty, řekl jednou Elišce kluk v baru. Byl z jinýho světa, fascinujícího a nedosažitelnýho, o to víc přitažlivýho. Snila o tom, že je tenhle kluk z baru její spřízněná duše. Nebyl a nikdy nebude, ale to neznamená, že by si to Eliška dokázala přestat přát.

Tehdy jí bylo o pět let míň a byla o pět kol s rumem opilejší. Hltala jeho slova, vnímala jejich hloubku, ale ještě bylo moc brzo na to, aby dokázala pochopit, uchopit přesný význam toho sdělení.

Totéž jí teď tiše sdělovala řeka, jakákoli řeka, kterou potkala. Všechny měly stejný poselství a všechny Elišku ujišťovaly, že věci se dějou správně, i když jí se zrovna v tenhle okamžik mohlo srdce rozskočit na milion kusů. Její nespřízněná duše byla o kousek vedle, o blok nebo o bar, kdo ví. Cítila to, každá buňka jejího těla to věděla a Eliška toužila zůstat a najít ho a koukat mu do očí a červenat se, jít tancovat, rozpadat se na prvočinitele, existovat, být, sama za sebe a vedle něj a uvnitř něj, plynout a splynout, nemyslet na minulost ani na budoucnost, stát se řekou.

Nohy ji ale poslušně dopravily na nádraží, odtud už řeku neviděla, a jak se vzdalovala jí, vzdalovala se i klukovi z baru a tomu pocitu, že tu někde je, že je blízko, že se ocitla v jeho magnetickým poli. Bylo po všem. Vrátila se do světa, ve kterým dělá věci, co se od ní očekávají, ve kterým přes hluk ostatních neslyší svoje vlastní myšlenky. Odpojila se od řeky, odpojila se od sebe, připojila se na Instagram. Fotku řeky, kterou pořídila teprve před desítkami minut, sdílela do světa, ne tolik kvůli ostatním, ale kvůli sobě, jako důkaz, co obrovskýho prožila při pouhým pohledu na ni. To stejně nikdo nemůže pochopit. A pak přišla první zpráva.

„Jsi ještě v Plzni? Jsem ve 22. Stav se na drink.“

Jenže jeho magnetický pole už na ni neúčinkovalo. Byla moc daleko, byla odpojená a její buňky se vrátily k běžným starostem buněčího života.

„Už ne, přijela jsem jen na otočku. Tak třeba jindy.“

„Škoda :-(“

Pozorovala tři prázdná protější sedadla ve vlaku. Visela nad nimi čísla 96, 94 a 92. Sedadlo 96 a sedadlo 94 měly zvednuté jedno opěradlo, jako by se hlásily.

„Kdo si myslí, že je škoda, že jsme se nepotkali?“ prohlásila Eliška do prázdného kupé.

Ticho.

Natáhla se a obě zvednutá opěradla sklopila dolů.

„Tak.“

Zbytek cesty hleděla z okna napůl do tmy a napůl na odraz svého obličeje.

Když vystoupila, sešla z nástupiště dolů k řece. Nic neexistuje, jenom ty, řekla jí znovu ta stejná řeka, jen o pár desítek kilometrů vedle.

„A ty,“ usmála se Eliška a vydala se domů.

 

(Martina Heš Hudečková)

Foto: Pixabay.com

1 komentář

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *