Rande v pekle

„Kdybychom se potkali u nás doma, pozval bych vás na rande,“ vyhrkl s tlukoucím srdcem Blackwell. Tak. Konečně to řekl. Odhodlával se k tomu už několik dní. „Slečno?“ zaskuhral, jako kdyby se chtěl ujistit, že ho slyšela.

Mandy nejdřív překvapeně povytáhla obočí. Potom se usmála. „Mluví z vás ty oblbováky, desátníku,“ prohlásila. „A taky to, že jste už dlouho neměl ženskou.“

„Nesmysl, jste ta nejkrásnější zdravotní sestřička na světě,“ ubezpečil ji. „A navíc nedostatkem ženských tady nikdo netrpí. Bordely jsou plný povolnejch Vietnamek.“ Sotva to dořekl, tiše zaúpěl. Nechápal, jak před ní mohl vypustit z pusy něco takového.

„Tím pádem jste mi vyšvihl opravdu úžasnou poklonu,“ ušklíbla se.

Když se poprvé probral v Camp Evans, byla tam… Měla snědou pleť, tmavohnědé, načechrané vlasy a velké, oříškově hnědé oči. S nikým takovým se nesetkal už celou věčnost. Určitě ne od zahájení ofenzívy Tet. Desátník Blackwell se chvíli domníval, že je po smrti. „Jsem mrtvej?“ zeptal se jí tehdy malátně a ona odpověděla, že ani náhodou. „Dobře, kdybych náhodou umřel, chci alespoň vědět, jak se jmenuješ,“ zabrblal. Jeho vlastní hlas mu připadal cizí a vzdálený.

V hlavě mu zněla písnička od The Animals. Jmenovala se We Gotta Get Out Of This Place. Nevěděl proč. Byla populární už před rokem nebo dvěma. Když to koupil, rozdrnčela se mu v hlavě jako nějaký výstražný alarm. V polní nemocnici potom znovu. Hrála mu v uších, dokud sestřička neodpověděla. „Mandy,“ vyhověla mu. „Vy se nikam nechystáte, desátníku. Leda tak domů.“

Vídal ji od toho okamžiku každý den, ale styděl se říkat víc, než bylo nutné. A tak ji jen tiše sledoval a tajně doufal, že se nikdy neuzdraví. Až do dnešního dne. „Proč jste vlastně tady?“ prohodil konverzačně, aby nějak zamluvil trapné ticho. „Proč by sem někdo, koho nepovolali, chodil dobrovolně?“

Její pohled byl najednou ztracený. „Vlastně nevím,“ pokrčila rameny. „Měla jsem pocit, že má smysl pro tuhle válku něco udělat.“

„To vás přesvědčil prezident nebo co?“

„Toho jsem moc neposlouchala,“ přiznala se.

„Proč holky jako vy vždycky zblbnou a rozhodnou se, že chtěj prožít dobrodrůžo?“

Holky jako já? Co tím myslíte?“ nechápala.

„Holky, který maj pocit, že jim nějakej chlap zničil život a že musej vzít nohy na ramena…“

„To není jenom pocit.“

„Pokaždý je to jenom pocit,“ nechal se slyšet desátník Blackwell a vítězoslavně se na sestřičku zadíval. „Takže jsem se trefil. To je hloupý, víte? Riskovat život jen kvůli pocitu, že potřebujete rychle zdrhnout od týpka, co vám zahnul nebo tak něco. Tohle není zrovna ideální místo pro léčení zlomenejch srdíček. Proč jste se radši nevydala do Hollywoodu s tím, že se stanete hvězdou? Bylo by to bezpečnější.“

„Co si to dovolujete, desátníku?“ Nakrčila nos jako nafrněné princezny v pohádkách. „Jestli se snažíte se mnou flirtovat, moc dobře si teda nevedete.“

„A bylo by hodně troufalý pozvat vás na to rande, až budeme oba dva doma?“ převezl ji Blackwell.

„Urazil jste mě a ani tak nemáte strach se mě na to zeptat.“

„Nemám. My od Námořní pěchoty něco sneseme. Severovietnamci mě postřelili. Co mi můžete udělat horšího než oni?“

„Vy od USMC jste pořád ta stejná banda nafoukanců,“ prohlásila. Potom se na poměrně dlouhou dobu odmlčela. „To je blbost,“ řekla po celém uplynulém století a Blackwell neměl tušení, k čemu se její prohlášení vztahuje. „Pár kluků se mi tady už líbilo. Víte, co se s nimi stalo? Poslali je zpátky a mně zbyly jen oči pro pláč.“

„Tvrdila jste mi první den, že určitě pojedu domů. Mě zpátky nepošlou.“

„Hele, desátníku –“

„Co kdybys mi říkala jménem, Mandy?“ přerušil ji Blackwell. „A co kdybys mi dala malou naději?“

„Dobře, Johne, já ti teď slíbím, že spolu půjdeme na rande, a ono se to stejně nikdy nestane.“

Desátník Blackwell ji sjel od hlavy až k patě. Měla na sobě tmavozelenou vojenskou blůzu a příliš velké kalhoty. Nikomu kromě Mandy tyhle hadry neslušely. Nikomu. „Tohle je vlastně taky rande. Povídáme si, poznáváme jeden druhýho… A tobě to sekne, jak kdyby ses fintila celej den,“ řekl. Poprvé za celou dobu se Mandy hlasitě a naprosto upřímně zasmála. „Když mi povíš, jakou hudbu posloucháš, bude to stoprocentní rande. Mně už několik dní křičí v hlavě jedna písnička od The Animals.“

„Mám ráda Johnnyho Cashe,“ odvětila a sedla si na okraj lůžka. „Co to je za písničku?“

„We Gotta Get Out of this Place.“

„Ta vyšla už v pětašedesátým. Tehdy jsem si tuhle válku představovala nějak jinak.“

„A co sis myslela? Že to bude romantický nebo co?“

„Jo,“ přikývla. „Vždycky jsem chtěla bejt zdravotnice. Jasně že mi to připadalo romantický.“ Na chvíli se odmlčela a zamrkala dlouhými řasami. „A co ty? Kdy tě povolali?“

„Já šel dobrovolně,“ překvapil ji.

„Děláš si srandu?“ prskla Mandy. „Ty mi tady děláš kázání a přitom –“

„Jsem pitomec, já vim.“

„Cos dělal předtím?“ chtěla mermomocí vědět.

„Studoval jsem na univerzitě.“

Spadla jí brada. Dívala se na desátníka Blackwella s ústy otevřenými dokořán. „Máš pravdu, jsi pitomec,“ ubezpečila ho. „Tys odešel ze školy? Proč?“

„Protože tam byli všichni úplný idioti. Házeli nám klacky pod nohy. Nejlepší z nejlepších se z toho hroutili.“

„V čem je tohle peklo lepší? Copak ses úplně zcvoknul? Johne,“  oslovila ho Mandy téměř prosebně, „napadlo tě někdy, že když se má člověk dobře a nehrozí mu žádný nebezpečí, vyhledává problémy a kazí si život?“ Nahnula se k němu a políbila ho na rty. Jen lehce.

Blackwell poprvé zapomněl na bolest. Bylo to lepší než všechny ty její oblbováky. „Až se dostaneme domů, vezmu si tě,“ slíbil jí.

„Co to žvaníš, ty magore jeden,“ procedila skrz zuby. „Vůbec se neznáme. Líbím se ti jenom proto, že tu zrovna jiná Američanka není.“

„Stejně si tě vezmu, Mandy,“ ubezpečil ji a pocítil, jak se mu zavírají oči. Díval se na její jemný obličej do poslední chvíle, dokud ho únava nepřemohla nadobro. Než se propadl do tmy, zdálo se mu, že Mandy je anděl s křídly na zádech. Potom si vzpomněl na den, kdy přišel ke svému zranění.

Toho rána, kdy to Blackwell koupil, seděl na korbě náklaďáku s podivnou tíhou na ramenou. Na hlavě měl helmu s maskovacím potahem, na kterém si odškrtával měsíce strávené ve Vietnamu. Na prsou ho tlačil plátěný bandalír s krmivem do pušky, přes zelenou uniformu si natáhl protistřepinovou vestu a výstroj čítající sumky s municí, nůž, obvaz, dvě lahve s vodou a další nesmysly, které ho najednou neuvěřitelně tížily. Byl na všechny ty věci zvyklý, ale teď, když na ně myslel a sčítal je, připadaly mu z ničeho nic mnohem těžší a zbytečnější.

Zhluboka se nadechl. Cítil kouř z trosek domů, který se vznášel nad celým městem, a vůni benzinu. Jeho vesta jako kdyby se pořád utahovala. Dýchal stále rychleji.

První v koloně jel ontos, lehký tank vyzbrojený čtyřmi bezzákluzovými děly a kulometem. Vrzání pásů byla rajská hudba oproti dunění pneumatik nákladních vozů. Ontos zastavil blok od mostu přes Voňavou řeku.

„Co se děje, desátníku?“ ozval se hlas jednoho z nováčků.

John Blackwell se probral z transu a vzpomněl si, že musí velet, vždyť Miller padl dnes v noci. Možná proto cítil tu úzkost. Nesl odpovědnost za životy dalších osmi lidí, kteří spoléhali na to, že je dostane domů.

Ontos otočil hlavně do střešního výklenku jednoho z domů po pravé straně a pak se část domu rozlétla po okolí.

„Ven!“ rozkázal Blackwell.

Mariňáci seskočili z náklaďáku a rozmístili se u zdí na obou stranách ulice. „Desátníku,“ oslovil ho poručík Roland, „půjdete hned za ontosem a budete ho chránit. Most je za rohem. Musíme ho dostat.“ Blackwell přikývl a rozkázal svým mužům, ať jdou vpřed, ale jejich kroky byly nejisté. Sotva desátník dokončil svůj rozkaz, dávka z ruského kulometu pokropila ulici. Tankista palbu opětoval. Střílel do okna, ve kterém viděl dva Vietnamce s kulometem. „Sleduj mou dávku!“ řekl do interkomu.

Ontos cukl děly a vypálil. Desátník sledoval nováčky za jeho zády, jak odhazují pušky a chytají si uši. Když se stroj rozjel, postavil se na vratké nohy a řekl otřeseným mužům, že musí vstát. Střelce zaznamenal jen koutkem oka.

Z křižovatky vylétla protitanková raketa a Blackwell jen bezmocně pozoroval, jak výbuch ničí tank. Potom ho něco srazilo na zem. ,,Blackwelle!“ rozeznal své jméno.

,,Podělal jsem to,“ zašeptal, zavřel oči a pocítil chlad. Věděl, že do nemocnice se nedostane včas. Umíral.

Pak spatřil Mandy, dívku, do které se zamiloval ještě na střední škole. Jemu bylo šestnáct a jí patnáct. Tentokrát však viděl Mandy jako dospělou ženu v plné kráse. Taková teď mohla být, kdyby jí nezlomil srdce, kdyby ho kdysi nezahlédla v mléčném baru, jak líbá jinou dívku, neběžela za ním v slzách přes silnici a nesrazilo ji auto.

Celou dobu na něj čekala.

/Helena Žáková/

Druhá část povídky vznikla s pomocí Miroslava Princla.

Zdroj obrázku: Pinterest, Soare Raul, time.com, https://cz.pinterest.com/pin/380343131028712538/

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *