„Ahoj, jsi to ty?“ Hlas za mými zády zní, jako kdyby přicházel z jiného světa. Otočím se. „Jasně že jsi to ty.“
Usmíváš se jako vždycky. Jako před osmi lety. Jako před pár měsíci. Jako když jsme u tebe doma seděli vedle sebe a pili víno. Teď máš na stole u notebooku postavené espresso. Taky jsem si chtěla jedno dát. Sama.
Flashback.
Vidím tě, když jsem se s tebou poprvé srazila ve dveřích na místě, na kterém kluci neměli co dělat – myslela jsem tehdy, že u roztleskávaček jsou jenom holky.
Vidím tě, když jsme s našimi společnými kamarády chodili zapít úspěch do barů a klubů. Pár týdnů po naší první soutěži jsem tebou byla okouzlená, ale pak to pominulo a už jsem na tebe takhle nikdy znovu nemyslela.
Vidím tě, když jsme se spolu opili u tebe na koleji. Nic se nestalo, ačkoliv mohlo, protože to byla, tuším, jediná chvíle, kdy ani jeden z nás nikoho neměl.
Vidím tě, když ses ke mně před půlrokem nahnul a políbil mě.
„Slyšíš?“ snažíš se mě přivést k životu.
Škubnu sebou. „Co?“
„Ptal jsem se, jestli někoho vyhlížíš… Nebo budeš vyhlížet.“
„Ne, jenom mám chvilku času, než mi pojede vlak.“
„Chceš si sednout ke mně?“ zeptáš se a já se rozhlédnu po kavárně. Nikde jinde není volno. Přikývnu. Nejistě si sundám kabát. Nemám náhodou rozcuchané vlasy? Rozmazanou řasenku? Ne, nemám, ty bys mi to totiž řekl.
Od okamžiku, kdy k tomu došlo, jsem tisíckrát zatoužila si s tebou takhle někde sednout, zeptat se tě, jestli jsi ještě alespoň pár dní nebo týdnů něco cítil, povědět ti, co jsem cítila já… Spletla jsem se v sobě. Myslela jsem, že se to stane, bude to nejlepší na světě a pak půjdu druhý den dál, budu si žít svůj život, šťastná, že jsem to s tebou konečně zažila. Jenže ono to nebylo nejlepší na světě. Bylo to lepší než nejlepší na světě. Bylo to intimnější a silnější než jsem čekala. Tehdy jsi řekl, že máš rád ty hluboké rozhovory, když potkáš někoho nového, ale že člověk nemůže pořád začínat od začátku. Co kdybych ti tehdy přiznala, že jsem ještě s nikým tak hluboké rozhovory nevedla ani na začátku? Že takovou důvěrnost a otevřenost vlastně neznám? Poznala jsem ji jen s tebou.
Objednám si nakonec cappuccino. Podívám se na tebe, vidím, jak zavíráš notebook, povytáhneš levý koutek. „Máš se dobře?“ ptáš se mě, jenže vím, že by ses rád zeptal na něco jiného. I já bych se ráda zeptala na něco jiného. Třeba: „Pamatuješ, jak jsme byli naposledy nahatý?“ Nebo: „To je divný, potkat po šesti měsících někoho, s kým ses minule loučil polibkem a teď se ho bojíš obejmout, co?“
„Celkem fajn,“ odpovím stroze a poděkuji servírce za kafe.
„Vypadáš hezky,“ pochválíš mě, podíváš se mi na ruce, ve kterých svírám hrnek až příliš křečovitě. Dotkneš se mých prstů, donutíš mě povolit stisk. „Zapomněl jsem, jak máš krásný ruce. Mohla bys dělat modelku prstýnků.“ Zalapám po dechu. Takhle k tomu tenkrát došlo, ty to víš, já to vím, chceš to prostě konečně otevřít. Minule jsi zavadil o můj zásnubní prstýnek, což nám nevadilo. Tentokrát přejíždíš bříškem ukazováčku po snubním.
„To už jsi říkal,“ připomenu ti.
„Jo, říkal.“ Odmlčíš se. Chvíli je mezi námi ticho. Panebože, polož mi nějakou otázku. „Jak ti bylo?“
Díky. „Jinak než jsem předpokládala,“ přiznám se. „Cítila jsem se naplněná a spokojená, že se to stalo, pořád jsem na to myslela a bavilo mě na to myslet, užívat si, že jsem prožila něco pěknýho, něco, co za to stojí… Jenomže z ničeho nic mi došlo, že na to myslím víc a déle, než chci.“
Svraštíš čelo. „Proč jsi mi to nenapsala?“
„Jak bych mohla? Jak bych vypadala? Iniciovala jsem naše setkání. O měsíc a půl později jsem se vdala. Kdybys mi během toho měsíce a půl řekl, že bys mě rád viděl znovu, neváhala bych ani vteřinu. Netušíš, jak moc jsem chtěla, abys to věděl.“
Nedokážu v tobě číst. Vždycky ses na mě uměl pěkně dívat, děláš to i teď. Akorát nemám šajn, jestli se takhle pěkně díváš na všechny, na ty, které se ti líbí, nebo jenom na mě. „A co by se stalo pak?“
„Napsala bych ti, že si nejsem jistá, jestli je dobrý nápad si takhle hrát s ohněm, a že si to musím rozmyslet. Sešli bychom se. ‚Ahoj, ty sis nechal narůst vousy?‘ ,Jo, jasně, zkouším, jak v tom budu vypadat.‘ ‚Dneska je zima, viď?‘ ‚Jo, přemýšlel jsem, že si vezmu teplejší bundu. Asi začne sněžit, nemyslíš?‘ ‚Ano, jistě. Hlásili to.‘ A tak dále, blablabla… Potom by tam nejspíš nastala ta chvíle. A ona by nastala. Vždycky mezi námi nastane. Políbil bys mě, já bych se odtáhla a pověděla bych ti, že tentokrát už nemůžeme, že je něco jiného být holkou, která jednou ve slabé chvíli, v osamělosti, v nejistotě a v panice uklouzla a nechala se strhnout dávnou vzpomínkou, anebo holkou, která podvádí. Pravidelně. Opakovaně. Cíleně. Namítl bys, že mě chceš. ‚Ale já tě taky chci.‘ ‚Co s tím budeme dělat?‘ ‚Já nevím.‘ ‚Co mi tím naznačuješ? Že bys ráda měla víc?‘ ‚To taky nevím, ještě nikdy jsem nebyla tak zmatená.‘ Takže bychom se nějakou dobu dohadovali o blbostech a pak to stejně udělali znovu. A možná ještě párkrát a já bych ti potom nakonec týden před svou svatbou přiznala, že se tak úplně vdát nedokážu, protože to s ním nikdy – ani na začátku – nebylo jako s tebou. Protože mě už mockrát zklamal. Protože pakliže bys řekl, ať s ním nejsem, i kdybych si třeba zničila celej život, za tu zkoušku to stojí.“ Všechno to na tebe chrlím takřka na jeden nádech, takže se teď vyčerpaně hroutím do opěrky.
Pousměješ se. Nikdy nepoznám, co si myslíš. „Smím se na něco zeptat?“
Ne, nesmíš. Ptáš se pořád. Chci slyšet taky nějakou odpověď, ne jen další otázku. „Jasně že smíš.“
„Proč ses mi vlastně tehdy ozvala? Proč mě? Jenom proto, že jsme se potkali na vernisáži tvýho… No, tehdy to byl ještě snoubenec…“ Neříkáš to nijak vyčítavě, jsi jen zvědavý.
Protože mi tě nasadil do hlavy. A pak mi tě znovu nasadily do hlavy holky při jedné dívčí opilecké jízdě. „Většinu času žije v domnění, že kolem mě neexistuje nikdo opačného pohlaví. A kdykoliv se objeví někdo, s kým se třeba jenom pozdravím nebo prohodím tři slova, je z toho naprosto v pytli, chová se jako cvok. Je to pokaždé to samé,“ spustím. „Po té vernisáži se donekonečna vyptával, odkud tě znám, jak dlouho tě znám, jestli jsme spolu spali, jestli jsi mě někdy balil a tak dále… V takových chvílích mu nedokážu vysvětlit, že jsem dotyčného neviděla třeba čtyři roky, že jsem na něj vlastně ani jednou za ty čtyři roky nepomyslela, že pro mě nic neznamená.“ Mrzí tě to? Protože teď mluvím pravdu. Vážně to tak bylo. Proto jsem sama nemohla uvěřit tomu, co jsme to zčistajasna vyvedli. „Jelikož mi tě pořád připomínal, na jedné dámské jízdě, kde jsme s kamarádkami vzpomínaly v opilosti uprostřed noci na zážitky s různými kluky, jsem mimo jiné začala vyprávět o tobě. Ve čtyři ráno jsme se hihňaly jako největší puberťačky každému nesmyslu. A tak jsem ti napsala. Tečka.“
Jak po mně vůbec můžeš chtít, abych ti to vysvětlovala? Potřebuju, aby to někdo vysvětlil mě samotné, aby mi pomohl se v tom konečně zorientovat.
Usrknu z hrnečku. Ruce se mi třesou tak, že ho nedokážu ani v klidu postavit zpátky na stůl.
„Udělalas to, abys ho naštvala?“ uhodíš.
„Ne,“ přísahám. Jak si to můžeš myslet? Copak jsi mě neposlouchal? „Udělala jsem to proto, že jsem tě měla v hlavě. Částečně i díky němu, to jo. Tím to samozřejmě neomlouvám.“ Podívám se na hodinky. „Za chvíli musím jít.“
Z ničeho nic nakloníš hlavu mírně doleva, jako kdyby ses nad něčím zamýšlel, jako kdyby ti právě teď došlo něco veledůležitého. „Proč chvátáš na vlak? Bydleli jste spolu přece ve městě.“
Svěsím ramena. „Jsem teď zpátky u rodičů,“ přiznám zhrzeně.
Pootevíráš ústa, ale mlčíš. Záblesk naděje v tvých očích si asi jenom představuju, ve skutečnosti tam není. A pokud tam je, stejně se to nedozvím, protože naší lidskou přirozeností je nechávat si myšlenky pro sebe, nesdílet svoje touhy, čekat, jestli něco udělá ten druhý, a marnit jednu šanci za druhou.
Autorkou povídky je Helena Žáková
