Osm slov, co kdysi byly pravda

Už jsou to dlouhé měsíce, co to udělala naposledy. Čas od času se potřebuje ujistit, že tam ta věta pořád je. Osm slov, co jsou dneska bezvýznamný, ale kdysi byly pravda. 

Nalistovala facebookovou tajmlajnou až do hlubokýho pravěku, potkala tam nejdřív svoje zrzavý opiercingovaný já, pak svoje blonďatý krátkovlasý já, a to už věděla, že se blíží. Ocitla se v dubnu 2009, červenala se u svých postpubertálních statusů, za které se teď, po devíti a půl letech, dospělá a vyzrálá máma dvou batolat, napůl styděla a napůl postrádala bezstarostnost, se kterou tehdy sdílela se světem, že si zrovna objednala pizzu nebo že umírá na kocovinu.

Pak odlepila ukazováček z touchpadu a četla si větu, u který jí bušilo srdce teď, tenkrát i tolikrát mezi tím.

Tu větu jí na zeď napsal on, v době krize, jedné z milionu. Většinou se rozbrečela buď hned, nebo až za chvilku, ale dneska si slzy dávaly na čas. A ona začínala být naštvaná. Potřebovala si ulevit, tohle byl její spolehlivý ventil, a on ji teď zradil, stejně ji jako kdysi zradil on.

Koukala suchýma očima na tu větu, osm slov, co kdysi snad někdo myslel vážně, a co jí posledních devět a půl roku pomáhaly otevřít stavidla, kdykoli si umanula (a byla přitom v dosahu wifi). Osm slov, co se vždycky po chvilce proměnily v mlhu, ona pak odhodila telefon nebo notebook a doplakala se v posteli, jak potřebovala.

Nemůžu si pomoct, ale nedokážu bez tebe existovat.

Dneska byla rozladěná, že slzy nepřichází, a co víc, přidával se vztek z téhle devět a půl roku staré pravdy, kterou čas postupně přetavil v promlčenou lež. Zamračila se a její vráska mezi obočím křičela na nevinnou modrobílou obrazovku, nemůžu si pomoct, ale zdá se mi, že beze mě dokážeš existovat úplně v pohodě, jak jsem ti to, pitomá kráva, mohla věřit tehdy a ještě dlouho potom?

Dneska poprvé po devíti a půl letech měla radost, že mu nepopřála k narozeninám, které měl včera, a ona den před ním. Jenže to byl on, kdo se neozval. Poprvé. Ať byli jakkoli na ostří nože nebo se ignorovali nekonečné týdny i měsíce, narozeniny je vždycky svedly zpátky k sobě, někdy na dýl a někdy jen pro tu chvíli, ale letos bylo všechno jinak, poprvé, divnej pocit.

Položila mobil a odešla si uvařit kafe. Pak se spálila o konvici a konečně se rozplakala. Plakala dlouho a intenzivně, ale potichu, aby nevzbudila děti, které výjimečně usnuly obě najednou, v takových dnech věřila, že bůh existuje.

Úlevou a vyčerpáním vytuhla na gauči a zdál se jí sen o jeho pohřbu. Bylo tam jen pár lidí, nikoho neznala, a obrovská fotka v rámu, jako bývá na pohřbech v amerických filmech. A byla to fotka, kterou fotila ona, kdysi, ještě v době, kdy těch osm dnes bezvýznamných slov byly pravda. Usmíval se a miloval ji. Měl to napsaný ve tváři.

Nemůžu si pomoct, ale nedokážu bez tebe existovat…

Otevřela oči a dům mlčel. Děti ještě spaly. Pohled na hodiny ji překvapil, usnula jen na několik minut.

Vzala telefon do ruky, nalistovala do přítomnosti a v messengeru klikla na jeho avatar.

„Všechno nejlepší k včerejšku,“ vyťukala, ještě roztřesená z nečekané účasti na jeho smutečním obřadu, a přidala žlutou usměvavou hlavu.

Zprávu si hned přečetl.

„Díky,“ odpověděl. „Tobě taky, k předvčerejšku.“ Bez smajlíka. Chvilku čekala, jestli ještě něco dodá. Jak se máš? Nezajdem na kafe?

Ale jediný, čeho se dočkala, bylo virtuální ticho.

„Tak zase za rok,“ zašeptala si sama pro sebe s úšklebkem. „Možná.“

Z vedlejšího pokoje se ozvalo broukání a chvilku nato dvojitý pláč.

Zvedla se, zavřela facebook a odešla žít reálný život.

 

/Martina Heš Hudečková/

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *