Óda na Evropu

Na silnici, obklopené uměle vytvořenými obchody se suvenýry, které měly ke skutečným středomořským domům opravdu daleko, panoval nepředstavitelný ruch. K řeckým šoférům přistupovali do aut různí spolujezdci. Řidiči se neobtěžovali zajíždět do postranních uliček, aby nebrzdili provoz. Zastavili uprostřed silnice a ostatní automobiloví umělci se jejich počinu bez mrknutí oka přizpůsobili tak, že vjeli do protisměru.


Já, Jana a Petra, všechny oblečené do hedvábných letních šatů, jsme stály před hotelem na předměstí Heraklionu a čekaly na výletní autobus, který nás měl vyzvednout už před dvaceti minutami. Jak jsme nejistě přešlapovaly na místě, povolily mi nervy a vydala jsem se do místní cestovní agentury stojící hned za rohem. „Včera večer jsme si od vás koupily jednodenní výlet na jižní Krétu, ale autobus ještě nepřijel!“ vyštěkla jsem anglicky na odbarvenou Řekyni.

Žena znuděně povytáhla obočí. „No a? Má vás vyzvednout v devět před hotelem.“

„Je půl desáté!“ namítla jsem.

„Ale to je úplně stejné,“ odpověděla se silným řeckým přízvukem. „Nebojte, však oni dorazí.“

Pár vteřin jsem její poznámku vydýchávala. „A opravdu zastaví ve směru na Heraklion?“

„Jistě, vždyť jsem to říkala. Stůjte ve směru na Heraklion.“ Vrátila jsem se ke svým kamarádkám.

Když se ve tři čtvrtě na deset konečně přikodrcal autobus podél opačné strany silnice, tedy ZE směru Heraklion, zmateně jsme přeběhly rušnou silnici a ujišťovaly se, že jde opravdu o ten správný.

„Ovšem, jen pojďte,“ přitakala jedna ze dvou průvodkyň.

Na náš hlasitý pozdrav zareagovalo především německé osazenstvo. „Guten Tag!“ zahromovali Němci jako jeden muž. Hm, tohle v Čechách neznáme…

Přestože autobus zdaleka nebyl plný, situace s místy na sezení se v první chvíli jevila dost komplikovaně. Zatímco Němci, Francouzi, Angličané i ostatní národy pochopili, že sestava výletníků ještě není zdaleka kompletní a že musí nechat pár míst nově příchozím, Rusové si dávno zabrali celé dvojsedačky tak, aby si každý z nich mohl hodit tašku vedle sebe a své unavené ruské nožičky přes ni přehodit směrem do uličky. Protože jsme vyzvedávali turisty ještě v dalších hotelech, Rusové nakonec opustili dočasně okupované území a přisedli si jeden k druhému.

Měli jsme za sebou krásnou, horkou a zaprášenou prohlídku antické Gortyny, kde Zeus podle pověsti zplodil pod platanem s bohyní Evropou své dítě. Jako by Petra v ten okamžik četla mé myšlenky, poznamenala, že Evropa se toho dne do Gortyny vrátila v podobě turistického zájezdu, převtělená do nás i ostatních národů. „Kdo ví, jestli by byl Zeus okouzlen i touhle Evropou,“ smála se. Jak jsme nastupovaly do autobusu a ona dál rozvíjela své teorie, přerušil ji výkřik naší kamarádky. „To má být vtip?“ Jana založila ruce v bok. Dvojsedačka, kterou jsme cestou sem považovaly za svou, byla zavalená obrovskou špinavou taškou. Jana ji okamžitě popadla za popruhy, rozhlédla se po autobuse a dopravila ji do přední části. „Vaše taška?“ zeptala se ruských manželů, jediných přítomných ve vozidle.

„Tady na ni nemáme místo,“ prohlásil Serjožka, který se v obličeji až nápadně podobal Putinovi, jehož fotku hrdě nosil na svém bílém tričku.

„Jo tak,“ ušklíbla se Jana a položila ji na zem.

Autobus se z Gortyny kodrcal po pusté opuštěné silnici vedoucí skrz velkolepá pohoří posypaná olivovými háji a vinicemi. Zatímco jsme se blížili k Libyjskému moři, obě průvodkyně se střídaly ve vyprávění. Ruska se soustředila na turisty ze své země a štíhlá krátkovlasá Řekyně se snažila opakovat stejné věty v několika jazycích. Sotvaže skončila s angličtinou a přešla na francouzštinu a němčinu, ze zadní části autobusu, kterou si zabrali Britové, se ozval hlasitý smích a štěbetání.

Přede mnou a Janou seděli dva Francouzi, kteří po celou dobu cesty ukusovali čerstvé bagety. Kudrnatý muž s tmavým knírkem se napřímil a obrátil se směrem k rušivým elementům. „Ticho!“ okřikl je. Na Brity jeho ostrý projev platil jen chvíli. Jakmile se ozvalo byť jen malé pípnutí, vyskočil znovu na nohy, přiložil si ukazováček na ústa a opakoval: „Merde! Pssssst!“

Užuž se schylovalo k další Válce růží, když se do toho vložila řecká průvodkyně. S mikrofonem v ruce se postavila a významně si odkašlala. Bezvýsledně. Vyrazila tedy do zadní části autobusu a já měla najednou pocit, že se účastním nějakého školního výletu. „Dovolte laskavě!“ vykřikla a kníratý Francouz ji nadšeně povzbuzoval. „Mohli byste mi věnovat pozornost? Buďte ohleduplní k těm, kteří čekají na výklad v ostatních jazycích!“

Angličané poslechli. Řekyně pak mohla nerušeně vyprávět o Matale, kde se v 60. a 70. letech minulého století usadili Hippies. Když ruská průvodkyně tlumočila její slova ve svém rodném jazyce, vyprávěla o zátoce v Matale po svém. „…po Benátčanech a Osmanech nakonec Matalu v 60. a 70. letech BOHUŽEL OBSADILI AMERIČTÍ Hippies,“ nechala se slyšet a hlasitě si odfrkla.

Řekyně přidala do německé části svého proslovu něco, co v jiných jazycích neřekla. „Na pláž si vezměte opalovací krém, osušku, plavky, lahev s vodou…“ vyjmenovávala. „V Matale je báječná rybí restaurace, kam se s kolegyní vydáme hned po příjezdu. Samozřejmě se můžete přidat,“ poznamenala na závěr. Jakmile autobus zastavil, Němci se začali poslušně řadit a všichni do jednoho odevzdaně napochodovali v závěsu za průvodkyněmi do rybí restaurace, jako by se nemohli dočkat, až budou moct splnit něčí rozkaz. Ostatní národy si na rozdíl od nich šly po svých.

S Petrou a Janou jsme kráčely po hlavní ulici směrem k pláži a prohlížely si obchody, které hrály všemi možnými barvami. Netrvalo to dlouho. Po pár metrech nás dostihla skupinka mladých Italů. „Ciao!“ křičel jeden přes druhého. Odpoledne na pláži jsme samozřejmě samy nestrávily, neexistovala žádná šance.

Na zpáteční cestě se Petra snažila konverzovat se dvěma rozespalými Portugalkami. Využila toho, že zrovna nebyly v limbu tak jako po zbytek cesty. „Koupaly jste se?“ zeptala se.

„Ne, zapomněly jsme si plavky,“ odpověděla jí jedna z dívek. „Měly jsme hrozný hlad, a tak jsme se chtěly v Matale alespoň v klidu najíst, jenomže pak jsme zjistily, že jsme si zapomněly i peněženky.“

„Aha,“ přikyvovala Petra.

„Nakonec jsme si na té pláži trochu zdřímly. Vstávat ve tři čtvrtě na devět ráno není normální, že?“ stěžovalo si portugalské děvče.

Rozhovor přerušila řecká průvodkyně. Ve všech jazycích se výletníků ptala, jestli se jim zájezd líbil. Na anglickou, francouzskou a ruskou otázku reagovali turisté pouhým zamručením. „Ja!“ zahulákali Němci, jakmile se dostala k jejich mateřštině.

Po návratu do hotelu jsme se zastavily na recepci. Já a Jana jsme trávily v Řecku už čtvrtý den, ale Petra se k nám kvůli práci přidala teprve včera večer, nicméně měla tam pro ni být od začátku připravená přistýlka. Ani po čtyřdenním boji nám ji ovšem Řekové nedodali.

„Zítra,“ opakovala nám recepční každý den. „Vaše přítelkyně tu zatím není, že? Času dost.“

První noc po Petřině příjezdu jsme musely srazit dvě postele k sobě, aby se mohla naše kamarádka natáhnout mezi nás a kolem třetí hodiny ráno úspěšně propadnout do mezery mezi postelemi.

Když jsme po výletě do Mataly znovu škemraly o přistýlku, recepční nás příjemně překvapila. „Ale ovšem, už ji tam máte,“ ujistila nás.

S nadšeným jásotem jsme odemkly dveře. Jana vběhla do místnosti jako první a téměř okamžitě se přerazila o jedno ze čtyř lůžek. V pokoji nebylo k hnutí. Pro štíhlou a útlou Petru nám Řekové dodali ne jednu, ale rovnou dvě postele.

Pokouším se vybavit si vůni olivových mýdel, gyrosu, oleandrů, cypřišů, do kterých praží polední slunce… Vůni čehokoliv.

Na pražském letišti stojíme u pojízdného pásu, po kterém se trousí jedno zavazadlo za druhým. Čekáme na ty naše. Držíme si šátky před obličejem, abychom vedle zpocených těl všech těch českých Pepíků, kteří si vykládají o tom, kdo z nich má doma větší bazén, vůbec přežily. Všichni zírají na naše holé opálené nohy, a přestože dáváme najevo, že o tom víme, chlapcům vůbec není trapné v zírání pokračovat. Mračí se stejně jako jejich manželky.

Přijíždí první kufr, totiž ten můj, a tak mi ho Jana pomůže horko těžko sundat z pásu, zatímco deset udělaných sedláků civí, jak se dřeme. „No no, pozor!“ vykřikne jeden z nich. „Málem jste tím kufrem praštila naše děti!“

„To je opravdu chytré rozestavět je kolem pásu, ze kterého lidi tahají dvacetikilová zavazadla,“ utrousí Petra a obrátí se směrem ke mně a Janě. „Vítejte doma. Brzy vám bude chybět bohyně Evropa v celé své kráse, protože tohle je jen její zlomek.“

 

(Helena Žáková)

1 komentář

  1. Pane jo, jsem zpátky v krásném Řecku, při čtení jsem zapomněla na všechny starosti, je krásné vrátit se na pár minut do teplého Středomoří.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *