Kráčela po mostě. Zmatek v její hlavě byl pro kolemjdoucí neviditelný – na rozdíl od výrazu v její tváři, který ho zrcadlil. Minula člověka. Registrovala jeho krátkou přítomnost v zorném poli, ale víc si ho nevšímala, protože stačil jediný podnět navíc a její mozek by explodoval.
„Namyšlená,“ uslyšela za sebou a strnula. Cože?!
Otočila se. Ještě stihla jeho provokativní úsměv, než odvrátil hlavu a vzdaloval se jí. Ona zůstala stát na místě s otevřenou pusou. Co si to do prdele dovoluješ, idiote idiotskej?, chtěla zakřičet, ale nezakřičela. Málokdy se jí povedlo potlačit v sobě hodnou holku a reagovat autenticky.
Jestli byla do téhle chvíle zralá na panáka, teď by potřebovala minimálně flašku. Věděla, že když je smutná, zmatená a roztříštěná, vypadá zlověstně a arogantně. Naznačilo jí to už hodně lidí. Většinou ale byli té slušnosti, že se zeptali. Třeba Davidova máma tehdy v divadle.
„Leničko, ty jsi nějaká naprdnutá?“
Davidova máma. Vzpomínka ji vrátila do prapůvodního zmatkosmutku, z nějž ji na okamžik osvobodila neslýchaná drzost náhodného chodce.
„Nemusíš říkat všechno, co si myslíš,“ vzkázala dotyčnému oblíbenou hláškou z Jedna ruka netleská a ponořila se zpátky do temného jezera svých myšlenek, vzpomínek a snahy o nalezení řešení, který nejspíš neexistovalo.
Přitom byl docela hezkej, pomyslela si ještě. Čert ho vem.
Vibrující telefon. Na displeji fotka jí a Davida v objetí, musí si ji změnit.
A rozhodně to nezvedne.
Po třech zazvoněních to zvedla, posilněná naštváním na bezohlednou drzost, posilněná obdivem k bezohledné drzosti. Jak může jedno slovo pronesené do větru nad řekou změnit něčí život? Může.
„Jak se vůbec opovažuješ mi volat? Něco ti řeknu a dobře mě poslouchej. Nezajímá mě nic z toho, co mi chceš říct. Nic! A nevolej mi. To tys to takhle chtěl, tak se podle toho kurva chovej!“
Zavěsila a rozbrečela se, ale cítila obrovskou úlevu. Už nikdy nezavolal.
—
Kráčel po mostě. Bytosti s blonďatými vlasy do půli zad si všiml už jako malé tečky a čím víc se přibližovala, tím víc mu bušilo srdce. Ona a její vráska mezi očima jeho přítomnost ignorovaly. V moment, kdy se míjeli, kdy si byli nejblíž, zapochyboval, jestli se pohybují ve stejném světě. Pravděpodobně ne, napadlo ho a usmál se. Věděl, že právě o ní bude dneska večer psát.
„Zamyšlená,“ pojmenoval si ji nahlas a otočil se.
Otočila se i ona. Vypadala šokovaně. Pohledem se setkali na setinu vteřiny, i ta ovšem stačila na to, aby se jejich životy začaly ubírat jiným směrem. Jen proto, že poslední písmenko abecedy zavrávoralo ve větru, spadlo na záda a stalo se z něj jiné.
Zrychlil, aby stihl vlak. Když se po chvíli otočil znovu, pořád tam stála.
Autorkou povídky je Martina Heš Hudečková
Martina napsala také knihu Tvůrčí restart: Lázně pro spisovatele v krizi, kterou se nyní pokouší vydat skrze crowdfundigovou kampaň na Pointa.cz. Podpořit ji můžete tady. Děkujeme!
—
Úvodní fotka je od Digital_Works z Pixabay
