Letní cigareta

Poslala jsem tě do baru.

A ty jsi mi poslal selfie. První takové na světě.

S hruškovicí, v níž se odráželo skomírající světlo. Prohlížela jsem si tvůj pohled, lehoučce zastřený, a chtěla v něm číst.

Bar, který neexistuje.

A to ostatní ano? Napíná se mezi námi něco, čemu neumíme nechceme říkat jménem? Vlnové délky, po nichž ke mně běhá rozechvění, které mi zatřese tělem.

Tiskla jsem si displej k obličeji. Byl jsi tak blízko. Odezírala jsem ze tvých rtů, zatímco na mých škobrtala slova, která jsem nedokázala vyslovit.

Existuje něco mezi vzduchem a vzduchem?

Přiletěl jsi a zase jsi zmizel.

Druhý den si do kapsy od džínů rozdrbnutých na koleni zastrčím zápisník. Do kapsy od kostkované košile uložím tajnou letní cigaretu a krabičku se sirkami – vymyslí někdy sirky, co nechrastí? A do druhé smotám sluchátka. Hudba rozšiřuje dech a vyhání z duše úzko.

Jsi někde ve vzduchu a já po něm lapám.

Sedám si na lavičku pod borovicí, která se ani nehne. Ještě je moc teplo na první potáhnutí.

Rozhlížím se kolem.

Určitě je něco mezi vzduchem a vzduchem.

Ztracená slova, která nedozněla. Nebo jsem je ještě pořád ne-vy-slo-vi-la? Mám tě ráda. Pšt. Tohle se nesmí. Dívali jsme se na sebe, dvakrát ses nadechl. Potom jsem se dvakrát nadechla já. Všechno jsme spolkli.

Opravdu by bylo nepatřičné povědět si, co je uvnitř, někde kolem srdce, v místě, kde se odehrává láska?

Nadechnu se třikrát a sáhnu po displeji. Mačkám ho v ruce. U tvého obrázku svítí zelená tečka. Je to pokušení.

Radši si zapálím letní cigaretu. Jednou za rok mi roztáhne plíce s nadějí, že neviditelné částečky pozabíjejí cit. Umírá víc lidí kvůli nikotinu, nebo zlomenému srdci?

Jsi mezi vzduchem a vzduchem. Nadechuju tě a zase mi mizíš.

Měsíc se vykreslil do půlky. Obloha má pořád barvu tvých očí.

Je to tak jednoduché, napadá mě. Vtáhnu do sebe dým smíchaný s lesní vůní. Mám tě ráda, šeptám do nehybnosti. Nepohne se ani jehličí.

Který básník a spisovatel taky nemiluje svoji múzu?

J., jsi moje múza.

Posbírám poslední zrnka popela a nedopalek se dvěma sirkami. První mi sfoukl vítr – tak přece ses tu mihl. Všechno nacpu do krabičky.

Chci ti psát, ale zápisník zůstal plonkový. Cestou, asi na posečené louce zbarvené do sluneční barvy, jsem vytratila propisku a sluchátka.

Jdu.

Pohybuju nohama do všedního světa.

Letní cigareta vyzněla do ztracena. Loni jsem ji kouřila na Smíchovském nádraží a v parnu se třásla zimou.

Vhazuju krabičku od zápalek, která teď nehraje, protože je v ní těsno, do prvního odpadkového koše.

Z prstů za chvíli vyvane cigaretový odér.

Vejdu do vrat.

Na cestě k pootevřeným dveřím se povaluje propiska a sluchátka. Pousměju se.

Nalévám si brandy, vařím si hořký čaj a píšu ti.

Teď jsem ještě statečná.

Až vypnu počítač, rozbrečím se.

Mám tě ráda, J.

/ Jana Poncarová /  

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *