Knihovnice

Obešla je zleva a zastavila se na kraji obrubníku. Vyprskly smíchy a ona pevně semkla rty potřené cihlovou rtěnkou. Semafor vyklepával nervózní rytmus a auta prolétávala jedno za druhým kolem jejích chodidel. Poklepala špičkou sandálu a otočila se na ně přes rameno.

Sedmnáct, možná osmnáct. Dvě blonďaté a jedna tmavovlasá. Hihňaly se skloněné nad placatým mobilem. Semafor změnil rytmus. Vykročila jako první, ale předběhly ji. Když přecházela tramvajové koleje, které přetínaly silnici, na druhé straně se už panák červenal. Tramvaj zacinkala. Zaťala pěst. Píchlo jí v kyčli a zúžila oči do úzké štěrbiny. „Jdi do hajzlu,“ vyprskla.

Kráčela na studené straně ulice, přestože slunce už od rána rozehřívalo město. Potila se v podpaží a cítila stařešinu. „Hnus,“ pomyslela si. Minula asi třicetiletou ženu v krátkých zelených šatech, vykukovala jí opálená kolena a v ruce držela ten plastový kelímek, z jehož úzkého hrdla se nedalo pít. Naposledy, když si ho nesla do práce, do ní někdo strčil a ona se polila, a potom, když si od lidí brala knížky, zakrývala si jednou rukou tu hnědou skvrnu těsně nad pravým prsem. „Strašná móda tyhle kelímky,“ sykla.

„Dobrý den,“ usmála se na ni kudrnatá hnědovláska, co celý den sedí někde nahoře v kanceláři a asi zvedá telefony nebo ťuká do počítače. Nebo si čte zprávy. To není pěkné čtení. Všude lžou. Ale ona ví, kde číst pravdu. Konečně to ví. A na ni už si nikdo nepřijde. Zažila si svoje a svoje teď taky ví.

„Dobrý den,“ hrdelně se zasmála. „To je dneska zase horko, Alenko, tak zalézt si někam na koupaliště, viďte?“ Odemkla šuplík a hodila do něho mobil, klíče a peněženku. Na své věci si dává pozor. Zašátrala pod stolem a stiskla tlačítko. Monitor ospale problikl a pomalu se rozsvěcoval. „Tak dělej, dělej,“ zaťukala na klávesnici a ukazováčkem cvrnkla do drobku. Zakutálel se někam mezi písmeno jé a ká.

„To tedy, zase má bejt přes třicet, vzala jsem si plavky a hned po práci jdu k rybníku. Tak zatím,“ mávla na Marii ve dveřích a ona roztáhla tváře do úsměvu. Spolkla ho hned, jak slyšela klapot podpatků na schodech. „Jak si může dovolit jít hned po práci k vodě? To nechápu. Když mě bylo jako jí, musela jsem jinak kmitat. Z práce na stavbu a večer vařit a koupat Mirečka,“ před očima jí proběhl zrychlený film.

Zalila nahrubo namletou kávu vodou a přelakovala si prostředníček, na kterém se jí pořád odlepoval lak. Ulomila si špičku loupáku a naťukala do vyhledávače adresu. „Píšeme pravdu. Nikdo nám neříká, co máme psát,“ svítilo na ni. Zamíchala kafe a smetla ze stolu drobky, aniž by oči odtrhla od obrazovky. Přejížděla po fotkách a svíral se jí žaludek. Nikdo jí nebude vykládat, že tady nejsou. Jsou. Potkává je denně. Štítí se vzít si od nich ty umaštěné knížky, co jí podávají přes pult. Musí každou z nich otevřít a naskenovat kód. Pípne to. Potom se obrátí za sebe a vloží jí do police.

A takhle je to každý den. Šest hodin postává za pultem a hrbí si záda. „A co že ty ještě pracuješ,“ zeptala se jí Košařka, když se potkaly mezi regály v supermarketu. „No a co bych dělala doma?“ ušklíbla se a narovnala se. „Jsem mezi lidmi,“ a otočila se k pikslám s hráškem a kukuřicí.

Báby. Vysedávají po cukrárnách a dloubou se vidličkou ve šlehačce. „Dobry deň,“ zvučný hlas zazpíval nad její hlavou. „A je to tady,“ zamračila se. „Ne, ten je bílej, ale šišlá. To nebude Čech,“ prohlédla ho od zlatavých vlasů až po půlku hrudníku, zbytek už zakrýval pult. „Dobrej,“ secvakla úzkou knihu mezi ukazováček a palec, položila ji na okraj stolu a nalistovala zadní stranu. Po pípnutí se otočila a vsunula ji na polici za sebou. „Děkuji. Nasledanou,“ smál se na ní. „Nashle,“ dala si záležet, aby písmeno há rezonovalo vzduchem.

Sjela kurzorem ještě níž. Už zase o nich píšou, říkají jim chemtrejls nebo tak nějak. Ty šmouhy na obloze jsou opravdu nebezpečný. Vypouští je letadla. Ona si toho sama všímá, že se potom vždycky zatáhne a obloha se potáhne takovým divným šedým povlakem. Dneska tedy ne, dneska bude vedro, prohlédla mezi žaluziemi na ulici. Lidem červenají tváře. Kostky už musí být rozpálené. Nebe je modrý.

„Hello.“ Obrátila se pomalu zpátky. A je to tady. První čmoud. „Do-brý den,“ vyslovila po slabikách. Usmál se na ní. Moc se nezub, čmoude. „Sem mi to dejte,“ ukázala na pult. Postavil před ní štos knih. To se ti to směje, když si tady studuješ za cizí peníze. Pípla pětkrát, ale nechala knihy ležet. Potom je vezme do rukavic. Má je v šuplíku. A musí si otřít ruce dezinfekcí.

Mrkla na Hanu, která postávala naproti, nahrbená k levé straně, jak se jednou rukou opírala o pult. Pokrčila rameny a sklopila oči. „Thank you,“ kývl na ni. „Na shle-da-nou,“ artikulovala. Vztek jí roztřásl ruce. Otírala si je kapesníkem a potom ho zmuchlala a hodila ho do koše. „A mám po chuti,“ odstrčila igelitový sáček s loupákem.

Hana se k ní otočila zády a rovnala knihy. „Potom si taky umej ruce. Vždyť vidíš, kdo na ně šahá. Je to humus,“ poslední slabiku spolkla a rychle smetla drobky ze stolu. Kolem dveří se mihla ta z horního patra a za ní klidně mohl jít vedoucí, s očima zabodnutýma v jejím zadku.

„Tak jste tu měly nával, co?“ Odtáhla se, protože Novka měla v podpaží velká mokrá kola, umaštěné vlasy přilepené na čele a laciný deodorant, který si ráno po trošce stříkla, propouštěl zatvrzelý puch.

Chodila za ní, protože byla taky důchodkyně. Ale ona, Marie, se s ní odmítala ztotožnit. Novka tady jenom uklízela. „Viděla jsem toho posledního, tmavýho,“ mrkla na ni. „No jo. To byl ksicht. Vidělas ho? Takovej čmoud, že by ho měli vzít šmirgl papírem,“ rozhodila rukou.

Potom si jí všimla. Byla to ta v zelených šatech, co si ráno nesla kafe. Podávala jí knihu. Nepozdravila. Zúžila oči do malé čárky. Otočila knihu a nalistovala kód. Pípla. Otočila se s ní k regálu. Když se obrátila zpátky, zahlédla jenom cíp zelených šatů, jak se mihl v prosklených dveřích. Pokrčila rameny. „A bude hůř,“ zamračila se na Novku. „Musím teď ty knihy urovnat.“ Už ji nemohla dýchat ani vteřinu.

„Mirečku! Pojď dál! Co tady děláš? Kdybys zavolal, upekla bych. Nic moc tady nemám,“ Marie uhnula do úzké chodby, aby prošel. Narostlo mu bříško a v koutech mu ustupovaly vlasy. Ale pořád měl ty klučičí modré oči, i když se mu pod nimi nadouvaly pytle. „Jsi unavený, viď? Počkej, aspoň pivo ti dám, to mám,“ sehnula se k lednici a za chladné hrdlo vytáhla láhev. Sklenici vytřela ubrouskem. Pivo lila po skle, aby nepěnilo.

„Tady to máš, Mirečku,“ sedla si naproti do křesla. „Hm,“ natáhl se pro sklenici a pil. Oči pořád stočené na displej toho plochého mobilu. Světelný odraz mu zesvětlil obličej. Mračil se.

„A co je u vás nového? Jak se máš?“ naklonila se přes stůl blíž k němu.

„Hm. Nic moc. Pořád makám. Nalej mi ještě.“

Natáhla se pro láhev a dolila mu. „Není moc studený, dala jsem ho chladit před chvílí.“

„Hm,“ napil se. „Máš tam ještě jedno?“

„Mirečku, nemám, kdybych věděla, že přijdeš…“

„Hm. To je jedno.“

Dívala se na něho a on do toho plochého mobilu. Jezdil po něm palcem.

„Čteš zprávy? Já je pořád čtu. Ale jedině na těch stránkách, co jsem ti je posílala. Už se nenechám obelhávat, Mirečku. Ani ty se nenech. Pořád nám říkají, že tady nejsou. A jsou, Mirečku! Jenom dneska jich k nám přišlo deset. Černý byli, že bych na ně vzala šmirgl papír. Zubili se. Všichni měli drahý mobily, ne takový, jako máš ty, ale ještě dražší.“

„Hm. Taky bych si koupil jinej mobil, ale pořád makám a pořád platím a teď tady budeme živit ještě tyhle. Jako to ne. To mě už nebaví. Zrovna tady čtu, že v Praze dělají bordel. Ale to si tady nenecháme líbit. Fakt už nemáš pivo?“

Zavrtěla hlavou. „Promiň, Mirečku, příště ho koupím víc. Ale ty jsi po tátovi. On byl vlastenec.“

„Hm. To jsem vlastenec. Už mě všichni serou. Nedáme si do toho kecat, mámo. Už jsi viděla, jak jsem byl s Kevinem u toho moře? Podívej se, jak mu to tam sluší.“

Strčil jí mobil před oči a ona zamžourala. Sáhla na stůl pro brýle, ale odtáhl se a zase se mračil. „No a to je, proč jsem tady. Podívej se, kluk se učil letos dobře, bude mít jenom dvě trojky. A to kvůli tý učitelce, protože si na něj zasedla. Ale to je jedno, protože přírodopis potřebovat nebude. Taky jsem jí to řekl. No pomohlo by mu na ten ekzém, kdyby jel zase k moři. Jenže já pořád makám a platím. Dala bys mu na to?“ jezdil palcem po displeji. Z bledého obličeje vystoupily unavené tmavé vaky.

„Já, Mirečku? No já jsem myslela, že letos udělám tu koupelnu na chalupě. Šetřila jsem na to. Můžete tam potom přijet a být tam celé léto. A já Kevina pohlídám,“ zašeptala a opřela si bradu do dlaní.

„To nevím, mámo, zase Andrejka by tam asi nejela a Kevinovi se to vážně zhoršilo. Hm, tak já musím už jít. Dík za to pivo,“ zhasl mobil a strčil ho do kapsy.

„Kolik Kevinek potřebuje?“

„Patnáct tisíc. Jenže nemůže jet sám. Takže nás to celý vyjde asi na třicet. Mám našetřeno deset. Chápeš, že víc prostě dohromady nedám. Kluk to potřebuje. Ale to neřeš no,“ pokrčil rameny a zastrčil si cíp trička za pásek.

Marie se sklonila nad zásuvkou. „Mám tady pětadvacet, tak si to vem. A kam pojedete?“ vsunula mu obálku do kapsy.

„No do Řecka. Jak vždycky.“

„Mirečku prosím tě ale opatrně. Vždyť víš, že tam jsou.“

„Hm, mámo, ale já si svojí rodinu ochráním, to se neboj,“ zaťal pěst.

„Tak pozdravuj Kevinka. Vzala bych ho do cukrárny.“

„Hm, to nevím, jak bude chtít. Zavolám.“

Naklonila se z okna. Mávala a dívala se na jeho nahrbená záda, jeden loket měl ohnutý a svítil si do obličeje. Vzdychla. Přidala prázdnou láhev do tašky. Zítra ji vrátí a koupí si novou. Zalila hrst sušené máty vodou a sedla si před obrazovku.

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *