Kakao s marshmallow

V nápojovém lístku kralovalo horkým nápojům kakao s marshmallow. Uchechtla se a chtěla si promnout oči, jen tak na efekt, ale rozmazala by si pečlivě nanesenou řasenku a stíny.

Doprdele, kakao s marshmallow?!

Dostala na něj chuť, od první chvíle ale věděla, že si ho nemůže dát, protože by při objednávce zrudla tak, že by se její obličej a dekolt vzpamatovával minimálně další půlhodinu. To nemohla riskovat. Ne při jejich posledním setkání. Nechce, aby si ji pamatoval červeně flekatou. To pokušení ale bylo téměř hmatatelné. Kakao s marshmallow, panebože! Potřebovala ten nápoj aspoň vidět, jinak nebude schopna následujících několik hodin přesměrovat myšlenky jinam. Jako když vám řeknou, ať nemyslíte na růžového slona. Copak růžovej slon!

Jak to asi vypadá? To tam ta pěnová sračka plave nebo je vyskládaná nahoře na šlehačce? Rozhlédla se po osazenstvu kavárny. Všichni měli před sebou nudné šálky kávy nebo čaje. Jen kluk u okna seděl u prázdného stolku. Srdce jí poskočilo. Ne z něj, obrýleného ajťáčka s krátkými vlasy a začínajícími kouty, ale z náhlého závanu naděje, že třeba není ve skutečnosti tak nudný, jak vypadá, třeba je to pankáč a rebel a destroyer všednosti a udělá to. Objedná si kakao. Na rozdíl od ní.

„Vybrala jste?“

„Lungo a neperlivou vodu, prosím.“

Servírka se usmála a popošla o dva stolky vedle. Ajťáček měl na sobě huňatý šedivý svetr, co mu byl minimálně o dvě čísla větší. Normálně by mu nevěnovala víc než jeden strohý pohled. Teď k němu upírala zrak v rostoucí naději a skrze telepatický messenger ho bombardovala naléhavými zprávami. Klidně si s tebou lehounce zaflirtuju, když to uděláš! Připojovala vykřičníky a důrazné smajlíky.

Vy a Ajťáček od stolku u okna zatím nejste na messengeru spojení.

A pak se stalo něco, co jí vyrazilo dech.

Tuctový kluk v nevzhledném outfitu se lusknutím prstu proměnil v hrdinu ze songu od Vypsaný fixy.

Ímo si přes hlavu přetáh svetr a objednal si kakao.

Ten kluk byl Ímo. A ona zatoužila být jeho princezna.

Jenže pak zavál do kavárny studený vítr a dovnitř vešla Sophia Lorenová. Se širokým úsměvem si přisedla k Ímovi a políbila ho na rty.

Kakaachtivá dívka posmutněla, zcela iracionálně. Ale aspoň se dozví, jak vypadá to přitroublý kakao s marshmallow. Sophia vesele štěbětala vykouřeným hlasem a Ímo byl v obličeji vážný a usmál se až na servírku, když před něj postavila teplý nápoj.

Bylo tak správně sladký, těšil se, až mu ho podají…

Přinesla ho v červeném bucláčku. Tak takhle vypadá emotivní design, napadlo ji v náhlé vzpomínce na její poslední zakázku.

Objal hrnek rukama a podíval se Sophii do očí takovým způsobem, že zmlkla uprostřed věty.

Obě ženy visely Ímovi na rtech.

Marshmallow přepadávaly přes okraj hrnku. Jak to asi chutná? Musí to být sladký až k zbláznění, fuj… Přesto se jí nekontrolovatelně sbíhaly sliny.

Usrkla svého lunga, chutnalo nudně, hořce, nijak. Jako její život a jako život ostatních přítomných povalečů. Nejradši by ho vylila do hajzlu a spláchla pěti litry vody. Tu kávu i ten život.

Ímo mluvil tiše, přes cinkot lžiček a kavárenský šum mu rozuměla každé páté slovo. Sophia se uprostřed jeho monologu začala oblékat. Chytil ji za ruku, ale vysmekla se a beze slova opustila kavárnu. Její odchod, stejně jako předtím její příchod, doprovodil studený vítr. Ímo vylovil lžičkou jeden nadýchaný bonbón a vložil ho do úst.

Zkontrolovala hodiny. Zbývalo ještě asi patnáct minut, než dorazí Radek.

Zvedla se, udělala několik váhavých kroků a přistoupila k Ímovi. Zastrčila si pramen vlasů za ucho.

„Promiň, můžu se jenom zeptat, je to dobrý?“ ukázala na emotivní hrnek.

„Hele, je to sladký až k zbláznění. Měl jsem si asi dát normální kafe. Ale nějak jsem nedokázal odolat.“

Rozesmálo ji to. „Tak díky. Já si to nakonec stejně asi taky dám. Taky nějak nedokážu odolat.“

„Já jsem zaregistroval, že koukáš mým směrem, ale spíš jsem myslel, že tě zaujala ta… Scéna. A ono zatím moje kakao s marshmallow.“

„Jaká scéna?“ zatvářila se naoko zmateně a pak vycenila zuby v úsměvu.

Vy a Ímo jste nyní na messengeru ve spojení.

„To byl rozchod?“ ztišila hlas, jakoby pietně, i když je to blbost, přece ho inicioval on.

Přikývl.

„Mě čeká podobná situace za chvilku,“ uchechtla se nervózně a koukla na hodinky.

Ímo se hlasitě rozhýkal. Zrudla. Šílenější smích už má snad jen Patrik Hartl.

„Tak to ti nezávidim! Každopádně… Jestli to půjde podobně rychle jako u mě, budu ti tady držet židli a zvu tě na kakao.“

„Dobře,“ usmála se na muže činu a odešla zpátky ke svému stolu.

Radek vstoupil na scénu vzápětí.

Kavárnu ofoukl ledový vichr, ale v Radkově polibku ucítila něco, z čeho ji zamrazilo ještě víc. Mrkla směrem k Ímovi. Měl hlavu taktně otočenou a díval se z okna. Radek vypadal jinak. Nebylo to nic v jeho výrazu, hlasu, gestech ani oblečení. Bylo to energie, která spolkla jejich stůl, s ní i její kávou, vzduch ztěžknul a ona nemohla ven. Chopil se slova. Říkal věty, které měla připravené i ona. To nečekané souznění ji překvapilo. Tušila, že jejich úmysly budou podobné, že rozchod bude oboustranný, ale ta podoba ji děsila. Jako by jí viděl do hlavy nebo našel její předpřipravený scénář, který ale ve fyzické podobě neexistoval.

Radkova pointa byla ovšem diametrálně odlišné od té její. Bublina okolo stolu praskla. Byl to rachot. Po stole k ní, poháněna Radkovým ukazováčkem, připlula malá krabička. Otevřel ji a v očích se mu zablýskl otazník.

Oba muži viseli na jejích rtech.

Jeden z nich výrazně kratší dobu než druhý.

Radek si její mlčení a slzy v očích vyložil po svém a začal jí navlékat prsten. Ímo dopil kakao, oblékl si svetr a s peněženkou v ruce zamířil k baru. Jeho smutný úsměv kolem ní prolétl tiše a nenápadně. Když opustil kavárnu, žádný závan ledového větru se nekonal. Její svět byl stále jako zpomalený film. Pozorovala prsten, který si našel cestu na její levou ruku, ale jakto, vždyť ještě neřekla ano, nebo řekla? Neví. Ímo je pryč a ona je princezna.

„Gratuluju,“ usmála se servírka a obrátila se na Radka. „Dáte si něco? Kávu, šampaňské…?“

„Dvakrát kakao s marshmallow,“ předběhla ho ona a ani trochu se nezačervenala.

 

/Martina Hudečková

feat. Vypsaná fiXa: Snídaně z elektřiny/

Dodatek: Příběh je smyšlený, ale kakao existuje! Autorka ho chodí pravidelně nasávat, spolu s inspirací, do plzeňské Garáže. Třeba se tu někdy potkáme. 🙂

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *