Jana Poncarová: Při psaní románu jsem zažila velkou vnitřní katarzi

O svatbě v džínách, zrodu Povídkářek a jejich dalším osudu, o svém prvním čerstvě dopsaném románu. „Moc ráda píšu venku, když je hezky, opírám si záda o vyhřáté trámy staré stodoly,“ svěřuje se moje oblíbená spisovatelka a spolupovídkářka Jana nad šálkem voňavého cappuccina.

Jani, první otázka bude trochu off topic, ale musím se zeptat – jak se to stalo, že ses vdávala v džínách?

Víš, jak holky sní o svatbě v bílých šatech? Tak já si představovala, že se vdávám v džínách. Trochu protest proti mainstreamu, jen s tím rozdílem, že mě to nepustilo ani v dospělosti. U mě nějak neplatí ta otřepaná fráze „z toho vyrosteš“. A protože jsem našla muže, který si mě vzal i v džínách, nakonec jsem se opravdu vdala. Naše svatba byla vážně netypická. Doteď nemáme prstýnky, protože je nějak nepotřebujeme. Udělali jsme ji jako výlet, vyjeli jsme na místo, které máme rádi. Byl podzim, slunce svítilo a listí si hrálo s barvami. Napřed jsme ráno sfoukli radnici, ale potom jsme se procházeli po zámeckém parku a v lese, měli jsme s sebou našeho Rexíka, z lidí jen pár nejbližších, a pak jsme zašli na oběd a zase jsme se prošli.

Pamatuješ si na svoje úplně první dílo? Píšeš odmalička nebo přišel polibek od múzy později?

Mám takovou fotku, je mi asi rok a půl, stojím u sedačky, na které mám rozevřenou knihu, a do ní se snažím něco dopsat. Tehdy to, myslím, začalo. Když už jsem uměla opravdu psát, vymýšlela jsem si pohádky, příběhy anebo novinové zprávy. Taky jsem si sama vydávala časopis, ale jenom jedno číslo a jenom jednou. Prázdniny jsem v pubertě trávila se zápisníkem na koupališti a psala si románky o lásce, ale nic kloudného z toho nikdy nevzešlo. Potom jsem na nějaký čas přestala psát příběhy, asi proto, že mi jeden kamarád řekl, že to není dobrý. Nebylo. Samozřejmě, bylo to holčičí a naivní psaní. Až před pár lety, potom, co jsem už nějakou dobu pracovala jako novinářka a copywriterka, tak jsem zase cítila potřebu zkusit psát i povídky.

Kdy tě poprvé napadlo, že by ses mohla psaním živit?

Ani nevím, jestli mě to vůbec někdy napadlo. Ale děje se to. Když jsem skončila školu, nastoupila jsem jako junior analytic do jedné firmy. Psali jsme socioekonomické analýzy o investičním prostředí. A mě to psaní vážně bavilo, nebylo zase tak vzdálené od novinařiny, museli jsme pátrat ve zdrojích, hledat data a fakta. Ta firma to ale kvůli hospodářské recesi zabalila a já jsem nemohla najít práci. Napsala jsem článek o větrné elektrárně pro on-line magazín a vzali mě jako redaktorku, potom jsem ten projekt i vedla. Hodně jsem se naučila o psaní a o médiích. Od roku 2012 jsem na volné noze a před dvěma lety, kdy začalo projektů přibývat, jsem založila obsahovou agenturu SIDI Media.

Existuje nějaké místo, kde se ti tvoří nejlíp?

To je dobrá otázka. Myslím, že nemám nejoblíbenější místo, ale místa. Moc ráda píšu venku, když je hezky, opírám si záda o vyhřáté trámy staré stodoly. Moc ráda píšu taky v autobuse, ve vlaku, v letadle nebo na letištích. A samozřejmě v kavárnách. Když to na mě ale přijde, a musím si zapsat větu, která mi letí hlavou, klidně si sednu na obrubník a na kolena položím zápisník.

Potkává tě někdy spisovatelský blok? Bereš ho jako noční můru, nebo přirozenou součást kreativního procesu? A jak se k němu stavíš, když se objeví?

Mě spíš potkává netrpělivost. Já už vidím věc hotovou, nejlépe pochopitelně skvěle napsanou. Jenže dosáhnout takového ideálu potřebuje čas a úsilí. Potýkala jsem se s tím při psaní románu. Do té doby jsem psala krátké věci, články, reportáže, povídky, to jde rychle, je to práce na pár dnů a máš před sebou finální verzi. Jenže román, to je běh na dlouhou trať. Měsíce nebo roky práce. Pro mě to byla velká vnitřní katarze. Při psaní věřím na pravidelnost. Jednou se Somerseta Maughama, spisovatele a povídkáře, ptali, jestli píše jenom, když má inspiraci. Odpověděl že ano a že naštěstí k němu inspirace přichází každé ráno o deváté. Jinými slovy: je třeba si sednout a psát, protože práci za nás nikdo neudělá. To pro mě bylo opravdu převratné zjištění (úsměv).

V jaké fázi je tvůj román teď a kdy se na něj čtenáři můžou těšit?

Román Podbrdské ženy jsem dopsala doslova před několika dny. Tedy druhou verzi, kdy jsem hlavně editovala. Teď ho nabídnu k vydání. A pokud neuspěju, což se může stát, myslím, že stejně spatří světlo světa a zkusím ho vydat vlastním nákladem.

Zaujalo mě, že ses při psaní nechala inspirovat rodinnými událostmi. Navnadíš nás trochu víc a prozradíš aspoň jednu z nich konkrétněji?

Téma Podbrdských žen jsem v sobě nosila léta a postupně ve mně uzrávalo. Kdybych tak mohla těch 273 stran rukopisu shrnout do pár vět (úsměv)... Ale prozradím to, že je inspirovaný příběhem mé babičky, kterou jsem nikdy nepoznala. Je o tom, jaké to je, když chybí mateřská láska a matka, a že to neovlivní jen jednu, ale hned několik generací. Také je o vnitřní svobodě a možnosti volby, i když se na první pohled zdá, že zdánlivě žádná volba není.

Co teď zrovna čteš? Máš oblíbené autory či žánr?

Z českých spisovatelek čtu ráda Kateřinu Tučkovou nebo Kateřinu Dubskou. Ze zahraničních autorů mám ráda Remarqua, jeho Cestu zpátky jsem četla snad třikrát. Líbí se mi, jak píše Murakami. Teď jsem si oblíbila audio knihy v angličtině, což souvisí s tím, že si chci zlepšit jazyk a zároveň už večer nechat odpočívat oči, které celý den pracují s textem. Zrovna jsem doposlouchala román Lilac girls, který vypráví příběh inspirovaný skutečnými událostmi. Kniha je o vězeňkyních v koncentračním táboře Ravensbrük, na kterých Němci prováděli pokusy. Ukazuje také příběh německé lékařky a filantropistky Caroline Ferriday, která přeživším ženám po druhé světové válce pomáhala a dostala je v padesátých letech z Polska do USA, kde mohly podstoupit léčbu.

Stává se ti s některými knihami, že v tobě probouzí pocit „okamžitě musím jít a taky něco napsat“?

Nemusím ani tak hned jít psát, spíš se mi stává, že si řeknu: to je dobře napsané. Všímám si techniky, sledu vyprávění, atmosféry.

Jsou to dva měsíce, co vyšla první e-knížka Povídkářek. Odkud se Povídkářky vzaly a jakou cestu ušly, než e-kniha spatřila světlo on-line světa?

Myslím, že Povídkářky se zrodily z čisté lásky k literatuře a potřebě ukázat, že povídka je skvělý literární žánr. Bylo to celé až mystické. Najednou mi na mysl přišlo slovo Povídkářky – a říkala jsem si, že by z toho mohlo něco vzniknout, pak jsem o nápadu řekla vám, tobě a Helče, a začaly jsme je tvořit. Vznikl web, první povídky, natočily jsme video, vyrazily jsme si do Brna kvůli inspiraci a kavárnám, scházíme se,
píšeme. Není to skvělé?

Cítím to stejně, Jani, je to paráda. A co myslíš, proč se budou lidem naše povídky líbit a jaká další cesta Povídkářky čeká?

Protože jsou psané od srdce? Já nevím. Snad se budou líbit, co myslíš? Věřím, že napíšeme další povídkovou knihu, teď už tištěnou, že občas uspořádáme veřejné čtení a že lidem naše povídky zpříjemní třeba pošmourný listopadový večer.

Janu s radostí vyzpovídala Martina.

A jak vidím Janu já?

S Janou mě spojuje láska k psaní a dobré kávě. Na naše povídkářská setkání se vždycky těším, jsou nabitá inspirací doslova, do písmene, do interpunkčního znamínka. Čtenáře jejího románu, mezi které jsem měla tu čest zařadit se jako jedna z prvních, čeká velmi silný a emotivní zážitek. Jana se dlouhodobě a s láskou věnuje snad milionu projektů, v mých očích je obdivuhodná bytost, nejen talentovaná spisovatelka, se kterou se výborně spolupracuje; ale taky usměvavá, otevřená a empatická kamarádka.

PS: Už máte naši povídkářskou e-knihu? Tak šup pro ni (sem). Stojí jen 49 korun a najdete v ní 9 báječných povídek o létě, lásce a cestování.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *