James

Co by se mohlo stát, kdyby hrdina z románu Kdo zastaví déšť byl skutečný…

„Něco pro tebe mám,“ řekla jsem s úsměvem v okamžiku, kdy poprvé nastalo rozpačité ticho. Schovávala jsem si tohle eso v rukávu právě pro podobný případ. Neměla jsem v úmyslu ho tasit zbytečně brzy, ovšem teď se to hodilo. Vytáhla jsem zpod židle pánskou dárkovou taštičku a položila ji na stůl.

„Cože? Ale já ti nic nepřinesl,“ zděsil se. Vypadal rozrušeně. Pamatovala jsem si ho jinak. Pamatovala jsem si ho jako naprosto nezničitelného člověka. S ohledem na tuhle podivnou představu jsem ho nejspíš v příběhu popsala. Teď působil najednou nezvykle zničitelně. Připadal mi mladší a méně sebejistý než před dvěma lety. I já se tak z ničeho nic cítila. Posledních pár měsíců se mi každý snažil namluvit, že je čas dospět, převzít zodpovědnost a koneckonců nějak celkově zestárnout. S každou vteřinou, co jsem trávila v jeho společnosti, jsem však mládla.

„Neblázni! Nic si přece nedáváme, ale pro mě je to mimořádný okamžik,“ mírnila jsem ho. „Vím, že moc nečteš. Pamatuju si to, jenomže dneska mi přišel velký balík plný čerstvých výtisků…“ Zvědavě sáhl po tašce a vytáhl z ní tlustou knihu, která voněla novotou. „Nemusíš ji číst, nemusíš ji ani otevřít, nemusíš si ji tam brát s sebou, prostě jsem jenom chtěla, abys jednu měl. Nehledě na to, co s ní provedeš.“

„Ale vždyť je na ní natištěné tvoje jméno,“ vyhrkl překvapeně a prolistoval pár stránek. „A tady vevnitř je věnování… To věnování je pro mě.“ Byl trochu zmatený, ale potěšený. „Takže musím být první, komu ji dáváš. Zrovna já. Proč zrovna já?“

Pokrčila jsem rameny a pocítila úlevu, když se objevil číšník, a já tak nemusela odpovídat. „Protože jsi tak trochu on,“ řekla bych. „Ne úplně. Jenom maličko. Ale jsi v něm. Nebo je on v tobě.“

Nebyl hlavním hrdinou mé knihy na celých sto procent, možná ani na padesát procent, ale to, že jsem ji začala psát poté, co odjel pryč, bych za náhodu určitě nepovažovala. Můj hrdina, James, měl jiné povahové rysy, dokonce i vzhled jsem si kapku upravila a dovedla ho ve svých představách k dokonalosti, a to ani nemluvím o samotném příběhu, který s naším skutečným životem neměl absolutně nic společného. A přece. Jak jsem se na něj po dvou letech dívala, vybavilo se mi, kde jsem vlastně přišla na zelené oči, srdcovitý obličej a tu osudnou nezničitelnost. Udělala jsem z něj vojáka, protože mi jako voják připadal, ovšem teď jsem se na něj dívala jako na mladého, zdaleka ne tak neohroženého kluka.

Bylo to zvláštní. Jako kdyby se přede mnou najednou zhmotnil můj vlastní hrdina. A co víc. Díval se na mě podobně jako na moji vlastní hrdinku.

Objednala jsem si kávu, on horkou čokoládu. Pobavilo mě to, protože si ji poručil i posledně a já se tehdy pozastavovala nad tím, že takový obrovský, svalnatý chlap lžičkou vyjídá hustou horkou čokoládu a náramně si při tom pochutnává.

Capuccino jsem rozlila po deseti minutách společné konverzace, naštěstí však šlo mimo naše oblečení. Právě tehdy jsem si uvědomila, že ani já nejsem tak přirozená a uvolněná, jak bych chtěla, a že si možná oba připadáme jako na prvním rande s vysněným člověkem. Nebylo to první rande. Vlastně to nebylo rande.

Svým způsobem mi to připadalo povrchní. Otázka, odpověď, pár vteřin trapného ticha, hloubání nad dalším tématem hovoru, další otázka, příliš krátká odpověď… Mluvila jsem, vyprávěla a hlídala se, abych seděla narovnaná. A když se konečně rozmluvil i on, sotva jsem poslouchala, protože se čím dál tím víc stával Jamesem a jeho oči byly zelenější a obličej srdcovitější, jen tu nezničitelnost jsem v něm nějak nedokázala najít. Byla jsem to já, kdo ho uváděl do rozpaků? Vždyť i on mě znervózňoval. Muselo to být pro oba stejné.

Dvě hodiny existoval jen on. Na dvě hodiny jsem zapomněla na všechno, co se kolem nás děje, na běžné starosti, na věci, co mě čekají, až naši bezpečnou zónu opustím, na to, že zase odjede na druhou stranu zeměkoule. Nechtěla jsem být tou, která zůstává doma. On to nesnášel taky, a proto si vybral tenhle život. Bylo osvobozující mluvit s někým, kdo je starší než já, a přitom neřeší svatbu, hypotéku, společné bydlení, děti… Proč se jen všichni kolem mě rozhodli dobrovolně zestárnou, zatímco on, který to tak nechtěl, měl zase odjet pryč?

„Někdy mám pocit, že je mi pořád osmnáct,“ svěřil se mi v průběhu večera. Jak moc jsem mu to věřila a jak moc jsem ten pocit chápala.

Rozhodla jsem se, že už si to nenechám namluvit. Nikdo mi nebude tvrdit, že jsem teď starší, dospělejší, rozumnější a že bych měla řešit budoucnost. Lidi jako on a já nikdy nepůjdou s davem. Nikdy nebudou chtít zestárnout.

Odešla jsem na záchod a zírala na sebe do zrcadla. Mládla jsem. Byla jsem mladá, ale mládla jsem ještě víc. Snad nám oběma ten večer bylo osmnáct. Uvažovala jsem o tom, jestli by se v mé knize našel, pokud by si ji přečetl, což by asi nikdy neudělal. Stejně jsem si představovala, jak si ji čte a vidí sám sebe.

„Co máš dnes večer ještě v plánu?“ zeptal se s nadějí v očích.

Polovina mého já se nechala spořádaně doprovodit na zastávku, políbila ho na obě tváře, stoupla si na konec tramvaje a teskně zírala na jeho postavu mířící na opačnou stranu ulice, dokud nezahnul za roh a nezmizel na dva nebo tři další roky.

Ta druhá polovina odpověděla na jeho otázku mnohem podmanivěji: „Nic moc. Mám byt pro sebe a trochu se bojím, že se tam budu sama bát.“ Ta druhá polovina ho vzala s sebou do tramvaje, mlčky vedle něj kráčela až k bytovce a pozvala ho dál.

Helena Žáková

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *