Helena Žáková: Na začátku nevím, jak příběh skončí

Před nedávnem dopsala román Kdo zastaví déšť. Říká o něm, že je o lásce, americké hudbě a o upřímném pohledu na vztahy. Když tvoří nový příběh, nepíše si osnovy. Plánuje jen ve své vlastní hlavě. „Na psaní příběhů mě baví hlavně to, že se nemusím ničeho držet, baví mě, že sama na začátku nevím, jak to skončí, nebo co mě ještě napadne,“ říká Helča v rozhovoru.

Helčo, ty jsi nedávno dopsala svůj  román Kdo zastaví déšť. O čem je?

Román je sice z velké části o lásce, o skvělé americké i britské muzice, o atmosféře drahých kyperských letovisek… Zároveň jsem jím ale chtěla upozornit na to, že svět byl v době, do níž je děj zasazen, ještě rozporuplnější, méně pochopitelný a méně svobodný než dnes. Dokonce i na místech, o kterých se příliš nemluví. Příběh se totiž odehrává na přelomu 60. a 70. let střídavě v Anglii a na Kypru, který byl v té době oblíbenou dovolenkovou destinací britské smetánky. Taky jsem chtěla poskytnout trochu upřímnější pohled na vztahy, protože ne vždycky je všechno jenom černobílé.

Kde hledáš inspiraci pro psaní? Co v tobě zažehne příběh?

Nejvíc ze všeho mě jednoznačně inspiruje cestování. Změna prostředí, objevování nových míst, nasávání atmosféry, dostatek času na přemýšlení… Tohle všechno zní samozřejmě báječně, ale je jasné, že člověk nemůže trávit většinu roku u moře. Když se nad tím zamyslím, psaní byl pro mě vždycky způsob, jak se uprostřed všedních dní na chvíli vrátit na místa, do kterých jsem se zamilovala. Myslím, že na mých příbězích je to vcelku vidět (smích).

Napsat desítky nebo stovky stran příběhu není jen tak. Jaká je tvoje spisovatelská strategie?

Je to možná zvláštní, ale moje strategie je… nemít žádnou strategii. Od dětství jsem vnímala psaní jako odpočinek a ne jako povinnost. Plánuju většinou jen ve vlastní hlavě, občas si představuju nějakou pasáž knížky nebo povídky jako filmovou scénu, ale nikdy jsem nebyla na vytváření osnov. Na psaní příběhů mě baví hlavně to, že se nemusím ničeho držet, baví mě, že sama na začátku nevím, jak to skončí nebo co mě ještě napadne. To je moje spisovatelská filozofie. Nechat věci plynout a vnímat psaní jako zábavu nebo relax.

Píšeš také povídky. Kdyby sis měla vybrat, tak román, nebo povídka? A proč?

Tak to je hodně záludná otázka, protože obojí má něco do sebe. Opravdu se musím rozhodovat (smích)? Ale dobře, kdybych si vybrat doopravdy musela, asi bych zvolila román, protože psaní povídek je pro mě náročnější. Zdání sice klame, ale vystihnout za tak krátký čas hlavní myšlenku příběhu, nastínit atmosféru a zaujmout čtenáře je podle mě docela těžké.

Vím, že Kdo zastaví déšť není  tvůj první román. Jaký byl ten první?

Když se mě někdo zeptá, většinou nevím, jak na tuhle otázku odpovědět. Jak se to vezme. Co jsem se naučila psát, vždycky jsem něco psala. Od školky jsem sešívala papíry sešívačkou, psala jednoduché věty a kreslila k nim obrázky. Tyhle mé dětské „knížky“ se samozřejmě postupem času vyvíjely (někdy je sranda tím listovat), až jsem se najednou ocitla v době, kdy začínalo být normální používat počítač. A tak jsem ťukala do klávesnice a psala něco, co jsem tou dobou považovala za knihy. Ale který „román“ byl vlastně ten první? Ten, který jsem za román považovala třeba ve 12, ve 13 letech? Asi jo… Z nějakého důvodu pro mě tahle doba byla zlomová. Možná za to doopravdy může klávesnice, protože všechno bylo najednou rychlejší a jednodušší.

Takže ti bylo asi 12 let, když jsi napsala svoji první rozsáhlou věc? Jak se to vlastně stalo?

Tohle je vlastně trochu ironické. Až mrazivé. Tehdy jsem totiž poprvé navštívila Kypr. Jako teenagerku mě inspiroval k napsání něčeho delšího, něčeho, čemu jsem věřila z celého srdce. Nikdy by mě nenapadlo, že se to o tolik let později stane znovu… Od té doby jsem skoro všechny své příběhy zasazovala na místa, která jsem procestovala. Teď mám pocit, jako kdyby se s Kdo zastaví déšť uzavíral nějaký kruh, jako kdyby všechno zapadlo do sebe, jako kdybych se vracela zase zpátky na Kypr, kde všechno začalo.

Jsou nějaká témata, na která se ve své tvorbě zaměřuješ? Nějaká, která ti jako spisovatelce nedají spát?

Teprve nedávno mi došlo, že se při psaní vlastně docela ráda vracím v čase.  Ne o stovky let zpátky, ale třeba jen o pár desetiletí. Baví mě, když se příběh odehrává na pozadí nějaké historické nebo politické události. Asi před třemi lety jsem také psala příběh z pohledu více různých lidí a postupně proplétala děj. To miluju, ať už příběhy čtu nebo píšu, obzvlášť pokud jde o takové atypické kriminálky.

Promiň mi neliterární otázku, ale musím se zeptat. Jak vnímáš aktuální politickou situaci v naší zemi?

Upřímně řečeno je mi z ní dost smutno. Děsí mě, že při posledních volbách většina našeho národa volila naprosto nedemokratické strany. Děsí mě, že většina našeho národa věří slovům bývalého estébáka a nevidí, jak velké představuje nebezpečí. Nemůžu se ubránit srovnávání s osmačtyřicátým rokem, tehdy se však jednání voličů dalo pochopit, i když ne úplně omluvit. Lidé byli unavení válkou a neměli tak velký přístup k informacím jako dneska. Teď, v době, kdy se máme relativně dobře, nejsme vyhladovělí a navíc máme přístup k tolika informačním zdrojům, vnímám výsledky voleb jako ohromný úpadek naší společnosti.

Co tě baví, když nepíšeš?

Hrozně ráda tancuju. Na tréninku street dancu se už léta skvěle odreagovávám a většinou si k tomu přibírám ještě nějaký kurz tance – třeba salsu, bachatu nebo orient. Ráda chodím na pivo a na kafe s kamarády a zároveň si někdy ráda narazím na uši sluchátka a jdu sama běhat.

Jaké jsou tvé další spisovatelské nebo životní plány?

Chtěla bych v první řadě rozhodně dotáhnout vysokou školu do konce. Každý, kdo píše, pak určitě sní o tom, že uvidí svou knihu za výlohou knihkupectví jako bestseller (úsměv). Teď vážně, ráda bych svůj román nějakým způsobem vydala. Ať už se to podaří nebo ne, určitě budu dál psát, protože je super psát v první řadě pro radost. Zatím nápady mám, spíš při studiu horko těžko hledám čas, kdy je realizovat, ale nikdy nechci přestat psát.

Helču vyzpovídala Jana. A bavilo ji to.

Jak Helču vidí Jana?

Helču nepřehlédnete. Má husté vlasy zbarvené dočervena. Někdy má zádumčivý výraz, ale většinou se spolu dost nasmějeme. Baví mě její humor, zpravidla doprovázený nevinným výrazem. Pokaždé, když s ní jdu do kavárny nebo na pivo, vracím se domů odpočatá a nabitá. Helča je úžasný člověk, výborná kamarádka, na kterou se můžu spolehnout, a skvělá spisovatelka.

PS: Už máte naši povídkářskou e-knihu? Tak šup pro ni (sem). Stojí jen 49 korun a najdete v ní 9 báječných povídek o létě, lásce a cestování.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *