Gól

Příběh je fikce. Ale brankář tak trochu skutečný. 

Byla jsem sama. Sama v davu. Bavilo mě to, protože jsem mohla v klidu sledovat zápas.

Konečně jsem od něj měla klid, protože se zrovna předváděl na place. Takhle to bylo pořád. Mohl si dělat, cokoliv jen chtěl, zatímco já na něj musela čekat a nesměla se hnout z místa, protože by se zlobil. Já přitom ve vsi nikoho neznala. Stála jsem pokaždé na kraji vesnického hřiště s cizími lidmi, kteří se na mě dívali skrz prsty.

Vždycky jsem během hry začala přemýšlet o tom, proč musí být všechno tak hloupě nalinkované. Byla jsem přesvědčená o tom, že se za Tondu nejspíš provdám, budu s ním mít dítě a zůstanu tu napořád. Už se nikdy nikam nepodívám…

Tady ve vsi byl hvězda. Blonďák se zářivě zelenýma očima. Typický nafoukanec. Přitom i ten fotbal jsem kdysi hrála líp než on, ale on nechtěl slyšet ani to, že jsem ho hrála, protože ženská přece patří k plotně. Párkrát jsem mu řekla, že bychom se spolu mohli někam podívat, ale to on nechtěl. „A co třeba Barcelona?“ napadlo mě s přesvědčením, že na fotbal ho nalákám. „Můžeme tam jít na zápas.“

„Na zápas můžu jít i doma.“

A tak jsem i další víkend trávila ve vsi, kde vyrostl a kde měl v plánu zůstat po zbytek života. Zase jsem sledovala Tondovo úžasné utkání. Párkrát se nade mnou slitovala Radka, jedna z jeho obdivovatelek, a prohodila se mnou několik slov. Udělala to i tentokrát, nicméně svým tvrzením mě zaskočila: „Ten brankář nevypadá špatně.“

„Ale Tonda přeci hraje v útoku,“ namítla jsem.

„Nemluvím o Tondovi,“ zasmála se a ukázala na štíhlého kluka, který stál v bráně. Měl souměrný obličej, drobná ústa a krátké černé vlasy. Vypadal úplně jinak než Tonda. Výraz v jeho tváři byl mnohem upřímnější. Připadal mi jako člověk, který přemýšlí. Hodně a často.

„Tady hraje jen tak pro radost,“ informovala mě Radka. „Ve skutečnosti má na víc. Prorazil i někde v zahraničí. A studuje vejšku.“

„A proč každej básní jenom o Tondovi?“ Svět mi z ničeho nic připadal nespravedlivý. „Občas mám pocit, že ti nejlepší prostě nejsou vidět.“ Jak jsem byla zapálená do rozhovoru s Radkou a neměla čas sledovat hru, vlastně jsem si ani neuvědomovala, co podvědomě dělám.

K nohám mi přilétl míč a já ho naprosto nevědomky odpálila zpět. Pak jsem s úžasem sledovala, jak ho ruka osudu nese někam, kam by mě ani nenapadlo ho v ten okamžik poslat. Balón prolétl kolem hlavy brankáře, kterého jsem ještě před pár vteřinami se zájmem okukovala.

Chvíli bylo úplné ticho. Nechápavě jsem škubala hlavou jako zmatený pes. Potom se všichni přítomní dali do hlasitého smíchu. Někteří nadšeně tleskali a žertovali, že ten gól by se měl uznat, jiní se mi prostě jenom pošklebovali. Pouze brankář stál naprosto bez hnutí a překvapeně mi hleděl do tváře. Všimla jsem si, že má šedomodré oči. Na okamžik jsem měla pocit, jako kdyby ten pohled něco znamenal, jako kdyby bylo mou povinností něco udělat. Cokoliv.

Neudělala jsem nic.

Po zápase jsem dlouho čekala na Tondu. Když se ke mně konečně dopotácel, soptil vzteky. „Co tě to napadlo? Chtělas na sebe strhnout pozornost nebo co?“

„Promiň, já-“

„Už jednou jsem ti jasně řekl, že se před ostatníma nemáš předvádět. Nikdo na to není zvědavej. A nemysli si, že jsem neviděl, jak jsi čuměla po jinejch.“

„To není pravda.“

Založil ruce v bok a odmlčel se. „Teď jdeme na pivo.“

„Můžu jít s tebou?“ zeptala jsem se.

„Ne. Šílíš?“

„Čekám tu na tebe celý den. Jízdenka stála majlant. Přijela jsem jen kvůli-“

„Zůstaneš u nás doma. Já pak přijdu,“ ubezpečil mě.

Napočítala jsem do pěti a pak se odvážila: „Říkala jsem si, jestli sis nerozmyslel tu Barcelonu. Pamatuješ, jak jsem ti vyprávěla, že si někdy připadám jako Shakira? Ona taky chodí na Piquého zápasy.“

„Kdo?“

„Shakira, ta kolumbijská zpěvačka. A Piqué je fotbalista Barcelony a oni spolu-“

„Vím, kdo je Piqué, hergot!“

„Shakira v jedný písničce zpívá tohle…“ Odkašlala jsem si a ve španělštině zazpívala mou oblíbenou část: „A když jednou Piquému ukážeš Tayronu, pak už se nebude chtít vrátit do Barcelony…

„Co to proboha zase meleš?!“ zařval Tonda a poprskal mi celou tvář.

Kousla jsem se do rtu a sklopila zrak. Nevím, co mě to najednou popadlo. Bylo to naprosto impulzivní rozhodnutí. Vždycky jsem byla přesvědčená o tom, že pokud to jednou udělám, bude to výsledek dlouhého váhání. „Pak tedy sbohem,“ vypadlo ze mě najednou.

„Jak sbohem? Kam jako jdeš?“

Pokrčila jsem rameny a šťastně se usmála. „Nevím… Asi do Barcelony.“

Utekly už dva roky. Během těch dvou let jsem stihla navštívit Řím. Potom Paříž. A nakonec Bruggy. V Římě, na své první cestě za hranice, jsem byla sama, v Paříži a Bruggách s kamarádkami. Do Barcelony se mnou z nějakého důvodu nikdo nechtěl.

Takže teď je to zase jenom na mně. A je to báječné.

Sedím na letišti a pozoruji lidi. Svět vypadá najednou dosažitelně. Miluju ten cestovatelský šum, ten pocit, že někam mířím, že se přede mnou otvírá nový život… Najednou si vzpomenu na to, jak jsem jako malá holčička hrála fotbal. Tehdy jsem měla pocit, že dokážu cokoliv. A teď ho mám poprvé po letech znovu. Sakra, měla bych zase hrát fotbal…

Uvědomím si, že je čas nastoupit. Zvednu se a vykročím směrem k chobotu a pak se najednou zarazím, protože se setkám s šedomodrýma očima. Je to ten brankář. Dívá se na mě. Zná mě. Nezapomněl. Dva roky si pamatoval můj pohled a já ten jeho.

Rozesměje se na celé kolo a vyndá si z uší sluchátka, z nichž docela zřetelně slyším známý text: „Svůj domov má raději, když se zastaví čas. Má ráda Baranquillu, má ráda Barcelonu...

„Barcelona?“ zeptá se a já s úsměvem přikývnu. „No, tak to je teda gól.“

/Helena Žáková/

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *