Fotografka

Byla zatraceně chladná listopadová noc a pára, která mi stoupala od úst, se mísila s cigaretovým dýmem. Opřený o kapotu černého BMW jsem kouřil už třetí cigáro, pozoroval mrazivě jasnou oblohu a namlouval si, že letadla, která se po ní v těsném závěsu prohánějí, jsou padající hvězdy. Jen blázen by si v té zimě vychutnával kouzlo velebného ticha venku před domem.

Já se však toho domu bál.

Stál jsem u svého vozu už dobrou půlhodinu a snažil se přijít na to, z jakého důvodu mi zavolala tentokrát. Někdy telefon narušil můj tvrdý spánek, jindy mě vytrhl z dobré společnosti. Pokaždé jsem však reagoval stejně. Všeho jsem nechal a rozjel se za ní v domnění, že dnes v noci to třeba vyjde.

Dosud jsem se mýlil. Chtěla si jen povídat. Stávalo se to jen tehdy, kdy zůstávala ve vile úplně sama. Možná měla prostě jenom strach ze tmy, z nočních zvuků, a tak si vzpomněla na mě, a možná v tom bylo něco víc. Její hlas zněl opravdu vyděšeně. Moc mi toho neřekla. Jen abych přijel. Že prý si potřebuje s někým pohovořit, protože ji zase zachvátila úzkost.

Už jsem si nedělal velké naděje tak jako poprvé, z nějakého důvodu mi ale bušilo srdce víc než obvykle.

Bydlela ve zrekonstruované prvorepublikové vile, která sice vypadala zvnějšku chladně a starobyle, ovšem uvnitř skýtala veškeré moderní vybavení, jaké si mohli dovolit jen ti vyvolení. Kolem ní se rozprostírala perfektně udržovaná zahrada, dost velká na to, aby se v ní dal vykopat bazén i okrasné jezírko.

Na obličej mi náhle dopadla trocha útulného, zlatavého světla. Lucie pomalu otevírala dveře. „Budeš tam mrznout celou noc, nebo půjdeš konečně dál?“ zavolala na mě přívětivým, zvonivým hláskem a založila ruce na prsou.

Udusil jsem cigaretu a vykročil směrem k ní. Poznal jsem, že její oříškové oči jsou uplakané, přesto byla velmi krásná. Vlnité, mahagonové vlasy jí splývaly podél oválného obličeje a dosahovaly až k pasu, měla na sobě příliš krátký, bílý župánek z lesklého saténu, pod kterým jsem mohl tušit slabou košilku ze stejné látky, a na nohou domácí pantoflíčky na podpatku. Věděl jsem, že než večer ulehla do postele, oblékla si zřejmě něco jiného. Ženy se takhle na noc vymódí, jen pokud čekají nějakou návštěvu. Rozhodně to nedělají tehdy, kdy jejich manželé odjedou na služební cestu a ony zůstanou doma samy.

Zavedla mě do obývacího pokoje a já se bez vyzvání zhroutil do kožené, světle béžové sedačky. V krbu plápolal oheň a jediným dalším zdrojem světla byla unaveně vyhlížející stolní lampa.

Aniž by se mne Lucie zeptala, co budu pít, nalila mi Bucanero, jako kdyby mi tím chtěla dát najevo, že mě za volant hned tak nepustí. Mlčky si ke mně přisedla a pevně sevřela svoji sklenici. V její ruce vypadal už tak dost elegantní dominikánský rum elegantněji než v té mé.

„Nezajímá tě, proč jsem plakala?“ prolomila nekonečné ticho.

„Mělo by mě to zajímat?“ řekl jsem. „Buďto mi to chceš povědět, nebo ne.“

„Napadlo mě, že bychom spolu mohli někam odjet,“ vyhrkla najednou. „Skočit do auta a uhánět po dálnici na západ, třeba do Paříže nebo možná ještě dál. K moři. Chtěla bych pořídit nějaké hezké fotky.“

Usmál jsem se. S takovou myšlenkou nepřicházela poprvé. Nikdy to nemyslela vážně. Přesně, jak jsem čekal. Nejdřív začne mít pochybnosti o svém manželství a potom bude mluvit o svých fotografiích, o tom, že pro ně neudělala dost. Stále ta stejná ohraná písnička. „Jsi přece vdaná,“ opáčil jsem. „Vybrala sis tehdy jeho, ne mě, přestože jsem si tě chtěl vzít víc než on. Myslím ale, že sis vybrala správně.“

„Třeba to byla chyba.“

„Že to byla chyba, tvrdíš jen dvakrát třikrát do roka. Vždycky, když tě přepadne smutek, jsem tady jako na koni. Ráno vidíš věci jinak. Žiješ si svůj život dál a já taky.“

Zavrtěla hlavou. „Ty přece ne. Ty na mě pořád myslíš.“

„Řekni mi, co ti vlastně chybí. Rozhlédni se kolem sebe a přemýšlej o tom. Topení v podlaze, krb, vyhřívaný bazén… Na zdech visí obrazy, do kterých jste nastrkali – ani nechci vědět kolik peněz. Vdala ses víc než dobře. Je ti s ním líp než s nějakým policajtem. Tak si to užívej.“

Vstala a dolila sobě i mně trochu Bucanera. Přestože to vypadalo, že si stihla vyplakat oči, dřív než jsem přijel, už zase se jí třásla brada a natahovala na brek jako nějaké dítě. „Nejde jen o tohle. Vím, že ti připadám směšná, ale přemýšlela jsem o tom, co by po mně vlastně zůstalo, kdybych teď umřela.“

„To jsou nesmysly. Co by zůstalo po mně? Nebo po komkoliv jiným?“

Povzdechla si. „Vždyť víš, co dělám. Dřív mě to bavilo a bylo mi jedno, jestli se mé fotografie někomu líbí. Cestovala jsem tak, aby to vyšlo co nejlevněji, a fotila pro radost. Zachytila jsem tolik báječných momentů…“

„A v čem je problém?“

„Nikdo je nechtěl, to zaprvé. Pak si taky říkám, že jsem se málo snažila, jenže když si vzpomenu na svoje myšlenkové pochody, mým cílem nikdy nebylo ty fotky někam protlačit. Nejvíc se mi líbilo třeba brouzdat tureckým trhem nebo procházet se po pláži a tvořit je. Ale vždycky když jsem si je pak doma prohlížela, byla jsem smutná. Moje fotografie mi připadaly krásné a měla jsem z nich radost. Nakonec jsem si stejně řekla: ,Co bude dál? Vždyť teď už mě nic nečeká. Co mám dělat víc?‘ Těžko se to vysvětluje. Jeden by si myslel, že umělec, který dokončí své dílo, je konečně šťastný, protože teprve teď s ním může nakládat, ukazovat ho lidem, chlubit se a zkusit na něm něco vydělat, ale pravda je taková, že přijde prázdnota. Ne naplnění. Můžu se na svoje fotky dívat, to ano, jenomže všechno je najednou nalinkované. Ztrácím nad nimi moc. Už to nejde změnit. A mám strach, že ten báječný pocit, který jsem měla při focení, se z mé paměti časem vytratí úplně.“

Ze všech sil jsem se snažil Lucii porozumět, nikdy se mi to však nepodařilo. Bylo to tady zase. „Máš přece svůj fotoateliér. Splnil se ti sen.“

Ušklíbla se. „Jsem fotografka, to ano. Fotím v krásném, malém fotoateliéru, který mi zařídil manžel, abych se ve svém bohatém životě příliš nenudila. Když jsem byla mladší, snila jsem o něčem jiném. O tom, že budou moje fotky slavné, že budu pořádat výstavy a že budou mí fanoušci obdivovat tváře lidí, které jsem zachytila na cestách. Tohle je jiné.“

„Nezlob se na mě,“ načal jsem odvážnou větu, „ale s manželem máte tolik peněz, že mi připadá až legrační nad tím fňukat. Ani ateliér bys neměla, kdyby ses dobře nevdala. Podle mě si můžeš nějakou tu galerii klidně koupit a vystavovat tam svoje fotky až do aleluja. Lidi jako vy snadno vydávají knihy, natáčí elpíčka a pořádají výstavy. Stačí zvednout telefon. Kdybys byla chudá, nebudu se s tebou hádat.“

„Napadlo tě někdy, že bych to chtěla dokázat sama?“ namítla Lucie. „Pořád věřím tomu, že umění se nesmí podbízet. Lidi nemůžeš přinutit k tomu, aby se jim něco líbilo.“

„V tom se mýlíš. Lidem se líbí přesně to, co se jim řekne. Líbí se jim věci, které se líbí ostatním, líbí se jim věci, které mají na očích, a líbí se jim věci, které jim někdo podstrkuje. Nerozhodují o tom sami.“

Na to nezareagovala.

Zatímco já usrkával teprve druhého panáka, ona si dolévala už čtvrtou skleničku. Chvíli do ní bezduše zírala a potom vytáhla cigaretu. „Nevadí?“ zeptala se.

„Je to tvůj dům,“ připomněl jsem a připálil jí.

„Ty ani nevíš, jaký máš štěstí,“ řekla trochu zpomaleně a malátně, hodila do sebe další dávku Bucanera a dolila si popáté. „Jsi spokojenej sám se sebou. Nemáš velký ambice a užíváš si každýho dne.“

„Díky,“ utrousil jsem ironicky.

„Nemyslím to nijak zle.“

„Možná bys měla jít spát. Stejně z toho dneska nic nebude, viď?“

„Tak o tohle ti jde.“

„A o co bys řekla, že mi jde ve tři ráno? Pokaždé mi otevřeš v nějakém takovém parádním oblečku, házíš přede mnou vlasama a mrkáš jako o závod. A pak mě necháš spát v pokoji pro hosty, protože si to během dvou hodin rozmyslíš.“

„Jsem nešťastná. Chtěla bych odjet někam daleko a fotit. Chtěla bych snít o tom, že moje fotky budou slavný. Pojeď se mnou, prosím! Bude to stejné, jako když jsme spolu chodili. Tentokrát mluvím vážně, přísahám.“

„Nejsi nešťastná, jsi opilá. Až se z toho vyspíš, popovídáme si o tom znovu a uvidíme, jaký na to budeš mít názor.“ Vytrhl jsem jí z prstů cigaretu a hodil ji do jejího pití. Zůstala na mě zírat s otevřenou pusou.

„Proč jsi to udělal? Víš, jaká je škoda toho rumu?“

„Kouření ti nesluší,“ nechal jsem se slyšet, vstal jsem a vzal ji za hubenou, křehkou ruku. Odevzdaně mne následovala nahoru po schodech. Trochu vrávorala a motala se od zábradlí k zábradlí.

„Ty se tady vyznáš?“ mumlala nepřítomným hlasem.

„Neukládám tě ke spánku poprvé. Mám dobrou paměť. Druhé dveře vpravo.“

Manželská postel vypadala čistě a sladce. Povlečení bylo z hebkého damašku a Lucie jakoby se na měkkém, bílém polštáři doslova ztratila. Měl jsem dojem, že usnula, sotvaže na něj dolehla.

„Když fotíš, cíl je jeden,“ převezla mě svým opileckým brbláním, „prostě fotit. Dojít až na konec. Ale najednou jsi tam a ono tě nic dalšího nečeká. Žádná sláva. Žádný tyátr. Když fotím, fotím pro sebe, ovšem když jsou fotky hotové, co mám vlastně dělat a pro koho? Dokud fotíš, je to jen tvůj svět. Rozhoduješ o něm a hodnotíš ho a nikdo ti ho nemůže vzít, ale jakmile padne bariéra, ztrácíš nad ním kontrolu. Zoufale chci zůstat v jeho bezpečí, chráněná a uzavřená před ostatními. Vrátit se do okamžiků, kdy jsem ho měla ve své moci.“

„Je až neuvěřitelný, jak některý opilci mluví rozumně,“ poznamenal jsem. „Dobrou noc.“ Zavřel jsem za ní opatrně dveře a zamířil do hostinského pokoje, který jsem už tak dobře znal. Byl jsem k smrti unavený a Bucanero mi jaksepatří stoupalo do hlavy. Bez dovolení jsem si rozestlal, sundal si kalhoty a zavrtal se do peřin.

Když jsem procitl do nedělního rána, z přízemí se už ozývalo šramocení. Oblékl jsem se a s mírným bolehlavem seběhl do prostorné kuchyně, kde Lucie zrovna připravovala snídani. Měla na sobě přiléhavé džíny a krajkovou blůzku. Ve své kráse byla chladná a odměřená. Rozhodně za to nemohla kocovina. Jakmile zaznamenala moji přítomnost, zamračila se. „Dáš si snídani, ano?“ řekla stroze, skoro panovačně. „A pak okamžitě odejdeš.“

Její chování mě rozčílilo. „Neobtěžuj se. Půjdu hned.“

Dotčeně se na mě obrátila a chvíli mi hleděla do očí, pak si z ničeho nic odfrkla, uchopila jeden ze dvou hrnků s kávou a provokativně vylila jeho obsah do umyvadla.

„Já se sem nepozval.“ Otočil jsem se na podpatku a zamířil ke dveřím. Zrovna jsem si oblékal podzimní bundu, když mě Lucie popadla za rukáv.

„Co si o sobě vlastně myslíš?“ vyštěkla.

Neodpověděl jsem. Vydal jsem se směrem ke svému automobilu a nechal ji stát na prahu. Dohonila mě, dřív než jsem stačil nastoupit.

„Chceš na ten výlet? Pochybuju,“ upozornil jsem ji, trochu kousavě. „Takové okno snad nemáš.“

„Vím, o čem jsem se s tebou bavila! Bavila jsem se s tebou o svých fotkách!“ křikla nervózně. „Musíš mě pochopit. Pojď zpátky a dej si se mnou alespoň to kafe. Udělám nám nové.“ Něco bylo přece jenom jinak. Vždycky jsem odcházel uražený a zrazený, tentokrát mne však její pohled přesvědčil.

Pokrčil jsem rameny a znovu zamkl svůj vůz. Usmála se. Ráno se na mě nikdy neusmívala.  Mělo to být znamení, že neodjedu nevybouřený, a zároveň znamení, že Lucie něco udělá se svým životem.

/Helena Žáková/

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *