Fialový déšť

„Jé, ale já pro tebe nic nemám,“ zhrozila se, když vyndal z tašky oválný balíček a postavil ho na stůl vedle jejího šálku kávy.

„Tys nikde nebyla,“ zasmál se, ale v duchu se profackoval. Její tvář zůstala vážná.

Věděl, jak moc touží vypadnout a nemůže. Od malýho dítěte se neutíká.

Taková pitomá bota, pitomej fór, nejpitomější jsou vždycky ty pravdivý, ale zpátky už ta slova nevezme, tak co.

„Promiň,“ sklopil oči.

Mávla rukou, a dokonce se usmála, urvalo mu to další kus srdce. Ostatně to byla právě ona, kdo by si mohl s odřezky jeho srdečního svalu založit celé muzeum.

Dnes se viděli skoro po roce. Nejdřív byl nervózní, ale trvalo jen necelou jednu kávu a dvě cigarety a zase cítil to mrazivý zrcadlení, který v něm dokázala probudit jedině její přítomnost. Byl to důvod, proč se s ní pořád toužil potkávat, i když to bolelo, letmo se dotýkat, obejmout se na rozloučenou.

Zrcadlila mu sebe samého před dávnou dobou, když bylo ještě všechno v pořádku, když žil normální život, bez léků, bez úzkostí, beze strachu. Vracet se k ní bylo jako vracet se domů, do minulosti, do světa, který se od něj neodvracel.

K vedlejšímu stolu si přisedli dva cyklisti a začali se dohadovat, jestli si dají borůvkovou nebo jahodovou zmrzlinu.

Vyslal k jejich stolu neslyšný dík. Protože tyhle ploché a všední situace ho dokázaly odpinknout zpátky do přítomného momentu.

„Dáte si ještě něco?“

„Nějakou limonádu, prosím,“ řekla.

„Bezinku, rakytník, malinu, citrón…“ vyjmenoval číšník bez zaváhání asi deset příchutí. Ona chvilku přemýšlela, nakrabatila u toho čelo a pak řekla: „Bezinku, díky.“

Miky zabublal smíchy. „Vědělas to hned, a stejně jsi ho nechala vyjmenovat všechny.“

Pokrčila rameny a v její tváři se objevily dvě malé prohlubně. Rád se na ně díval. A ještě radši je hladil, ale to bylo dřív, v minulém životě, v tom normálním.

Konečně sundala stužku z balíčku a opatrně vybalila z novinového papíru malou lahvičku s fialovou tekutinou.

„Barevný déšť,“ hlesla.

Přikývl. „Fialově tam zrovna prší docela často. Nejvzácnější je růžový a béžový, ale…“

Nedokončil větu, nemusel.

„Ale ty by mi neudělaly takovou radost,“ doplnila ona.

„Takže máš radost?“

„Mám,“ odhalila znovu dolíčky a pohladila ho po dlani. „Děkuju.“

„Vyprávěj mi o tom,“ vyzvala ho. „Nosí tam vůbec lidi deštníky? Nebo naopak vybíhají ven do tý nádhery, aby schválně zmokli?

„Lidi,“ zachechtal se. „Tam nežijou lidi.“

„Aha,“ zarazila se.

„Jezdí tam. Tančit. To jo. Ale nežije tam nikdo, jako myslím trvale. Nejsou tam podmínky pro život…“ odmlčel se. „Teda pro takový, jaký ho známe.“

Usrkla si bezinkové limonády a ujišťovala se sama u sebe, jestli potřebuje vědět víc.

„A tys tam tančil?“ nevydržela se nezeptat.

Dřív spolu tančili, to si pamatovala velmi živě. Ale po tom, co se změnil, co se změnil výraz jeho tváře, jeho vlasy i jeho postava, najednou byla představa, že tančí, nejen směšná, byla úplně mimo.

„Tančil,“ přikývl. „Barevný déšť roztančí každýho. Bylo mi tam dobře. Lehko. Jako tady s tebou.“

Zahleděla se z okna. Tady nepršelo dlouhé měsíce. Natož barevně. Po dešti se jí stýskalo. A teď má jeden před sebou ve skleněné lahvičce.

„Mrzí mě to, ale budu muset jít.“

„Jasně, já taky.“

Zaplatil za oba. Před kavárnou se přátelsky objali.

On zamířil k pavilonu 17 B a ona k velké bráně, co vedla do normálního světa.

„Měj se dobře,“ otočila se za ním. „A děkuju.“

Tiskla lahvičku v dlani a jakmile se ocitla na ulici, rozhlížela se po kanálu, kam by mohla fialovou tekutinu vylít.

„Mami!“

„Ježiši, Kristýnko! Co tady děláš?“

„Přišla jsem ti naproti. Zase ti donesl barevný déšť?“

Smutně se usmála a přikývla.

„Už jsem velká. Chtěla bych s tátou taky někdy mluvit. Co když ta jeho země doopravdy existuje?“

„Neexistuje, zlatíčko,“ vzala dceru za ruku a vykročily společně domů.

 

/Martina Hudečková/