První lok svařáku z termosky. Na nádraží. Těší se do tepla vlaku a že bude koukat z okýnka, poslouchat muziku, co jí ho připomíná, toho, za kým jede, s kým má rande, po čtyřech letech zase fakt rande. Za tu dobu se sice viděli, dohromady třikrát, každý rok jednou, skoro jako Ema a Dexter (bože, kéž by si byli tak osudový jako Ema a Dexter), letos to bude počtvrtý. Vždycky okolo narozenin, mají je den od sebe. On první, takže mu vždycky popřeje, pozdě večer, aby si povídali přes půlnoc a on rovnou mohl popřát jí. A tak se to nabízí, nedáme narozeninový kafe?, tak jo.
Tradice. Vždycky Anděl a vždycky stejnej stolek v rohu, on si dá lungo a minerálku a ona různě, první rok měla cappuccinový období, druhý rok se naučila pít černý kafe bez mlíka, třetí rok si dala jen kolu, protože měla nejhorší kocovinu svýho života, a stejně ji pak vyzvracela, tu kolu. To bylo potom, co jí skončilo šestinedělí po nepovedeným těhotenství, zamlklým nebo co byl přesně ten výraz, nemyslet na to. Strašlivě se zbořila, hltavě plnila náhlý prázdno, kocovina netrvala hodiny, ale dny, byla za ni vděčná, nemyslet na to.
Druhý lok svařáku z termosky, třetí. Přijíždí vlak, skřípení brzd fyzicky bolí, Leila má plný ruce termosky a telefonu, tak zavře aspoň křečovitě oči namísto uší, nepomohlo. Konec kvílení. Otevírá oči, zavírá termosku, nasazuje roušku. Na nástupišti číslo jedna ukončete nástup do… Je uvnitř. Prochází vagónem. Narváno. Stojí v místě pro kola, je tu jen ona a zaparkovaný golfky se spícím miminkem, Leile se podlomí kolena, není to její dítě z paralelního vesmíru, ve kterým všechno dopadlo jinak? To nedám, to ne.
Znovu prochází vagónem, v dámským kupé jsou tři volný místa, 23, 24, 25, raději by 21, zabírá 23. Pousměje se na ostatní, stejně to není poznat, maximálně podle vějíře čerstvých vrásek vedle očí, dobrý den, brýden, bren, en. Konečně se usadí a je jí zase hezky po těle, myslí na něj, ladí se na setkání, rande, fakt rande, na fakt rande s ním nebyla čtyři roky. Doma zvažovala, jestli si s sebou vzít věci na přespání, protože kam jinam by šli, když ne k němu, když je všechno zavřený, a co by tam jinýho dělali, než pili drinky, a co jinýho by dělali opilý drinkama, než vzpomínali na starý dobrý kompatibilní časy?
Motýli v jejích útrobách najednou ztuhnou, utichnou. Protože pecka mezi oči. Co když bude kompatibilita pryč? Co když ona za čtyři roky vážnýho a do čím dál pekloucích pekel jdoucího vztahu zakrněla v líbání, zatímco on ho trénoval s mnoha různýma figurantkama? Co když má nový techniky, na který se ona nebude umět naladit? Leila dočista posmutní. Ty vole, tak tohle jsem nedomyslela. Po zbytek jízdy je v nervu z absence plánu B, C i D, a protože se jí pod rouškou nedostává kyslíku, nedokáže je vymyslet, byť má před sebou ještě čtyři stanice. Nakonec si místo připomínajících písniček, který jí místo těšení začnou způsobovat úzkost, pustí podcast s holkou, co procestovala Finsko stopem. Pohltí ji tak, že zvládne dojet na místo činu a nerozpadnout se.
Z nádraží se vydá do centra postranníma uličkama, aby se mohla nadechnout. Dopije svařák, vezme si dvě žvejky naráz, ustojí intenzivní desetivteřinový požár v puse. Vyndá zrcátko a papírový kapesníček, řasenka rozteklá a obtisknutá všude okolo očí, klasika. Rty přejede rtěnkobalzámem a zase ji zašimrá v břiše, bude kompatibilita, nebude? Nechá se prostě překvapit. Zamíří k tradičnímu Andělu, kterej má netradičně otevřený jen okýnko. Takže si dají kafe do kelímku a možná se kousek projdou setmělým městem, ze kterýho ještě nikdo neuklidil vánoční světýlka, takže romantika bude. Fakt romantika a fakt rande. A pak jak bude čím dál větší kosa venku, budou se potřebovat zahřát, to je jasný, motýli zase tančí, těší se obrovsky, pochyby rozpuštěný v dopitým svařáku. Termosku zavře, pořádně utáhne víčko, odhodí do kabelky. Ať se stane, co se má stát.
Jenže se nestane nic. Mohla mít plánů od A do Z, ale tahle varianta ji nenapadla. Že se nestane vůbec, vůbec nic. Po patnácti minutách čekání a mlčícím telefonu ťukne v seznamu kontaktů na jeho fotku, na jeho pusu, bože, proč má tak hezký a kompatibilní rty? Volaný účastník není dostupný. Zapne skomírající data, otevře messenger. Jsem u Anděla, kde jsi ty? Nic, jenom nevybarvený kolečko s fajfkou, nepřečteno, nezobrazeno, zpráva visí ve virtuálním vzduchoprázdnu. Koupí si chai latté, dostane ho v červeným kelímku s bílým andělem, tak ráda by si ho schovala na památku, ale bude chtít na tenhle večer vzpomínat? Kde je její fakt rande? Po půl hodině necejtí prsty u nohou. Nerandila tak dlouho, že zapomněla, kdy je správný čas odejít, aniž by se cítila poníženě. Pozdě. S tekutýma Vánocema v kelímku, co hezky hřeje, obejde náměstí, cedule na zavřených obchodech a restauracích jí vhání slzy do očí. Co deset vteřin kontroluje telefon.
Trvá celkem třicet sedm minut, než jí to dojde. Než jí dojde, proč poslední fakt rande s ním měla před čtyřma rokama a proč začala fakt randit s někým jiným, s někým, na koho je spoleh, kdo žije míň bohémským životem, kdo platí složenky v termínu, kdo stojí nohama na zemi, kdo drží slovo, s někým, kdo by ji nikdy nikde nenechal čekat ani minutu, natož třicet sedm. Kéž by bylo aspoň kam jít. Klidně sama do baru, opít se, seznámit se, někde přespat, pyžamo si nakonec nevzala, ale kartáček jo, kartáček s sebou má, a co jinýho potřebuješ? Ráno se potichu vypařit a zajít na snídani do kavárny. Zajíst kocovinu bagelem, zapít něčím hořkým, černočerným. Pak na vlak a domů. Takhle? Na vlak a domů, bez toho prostředka. Jediný, co zbývá, teď a tady v tomhle divným světě, v cizím městě, co dřív znala líp než sebe sama. Než vypne data, podívá se ještě, jak jí to jede domů, odhodí do koše červenej kelímek, na jehož okraji zůstal otisk její rtěnky, stejná barva, jinej odstín, a stejnýma postranníma uličkama jako před hodinou se vydá zpátky na nádraží.
Vlak bez zpoždění, prázdný kupé, cesta zpátky se zdá bejt víc správně než sem. Za oknem se střídá tma s tmou a pak se jí rozvibruje telefon, obličej jejího neuskutečněnýho fakt rande zaplní celej displej. Chvilku ho nechá zvonit, pozoruje rty, který se těšila, že po čtyřech letech znovu ochutná. Pak jejich směrem posune zelený zvedací kolečko.
„Ahoj,“ vyhrkne dřív, než se rozhodne co říct. Zní to bezbarvě, to je v daný situaci správně, je ráda.
„Ahoj, Leilo! Hele, tak já jsem u Anděla a teďka čtu tvoji zprávu na messengeru, cos psala před hodinou, ale jsem trochu zmatenej, neměli jsme se náhodou sejít až teďka? V půl sedmý?“
Svět se zatočí.
„Aha,“ hlesne a na setinu vteřiny omdlí.
Přijela moc brzo.
Odjela moc brzo.
Chce se jí smát a chce se jí brečet a nejvíc ze všeho jí je líto, že zahodila do koše červenej kelímek s bílým andělem.
„No tak co s tím provedem? Ten hluk, co slyšim, je vlak? Neee, ty už jedeš zase zpátky, že jo.“
„Jo.“ Víc slabik je v tomhle zmrzlý nohy podlamujícím hovoru nad její síly.
„Vidim, že toho z tebe teď asi víc nedostanu… Ty jo, těšil jsem se na tebe moc… Tak nechceš ještě vystoupit? Mám tu auto, tak tě můžu někde vyzvednout.“
„No tak jo,“ vzpamatuje se. „Zrovna asi někde zastavujem, tak já jdu ven a zavolám ti, kde jsem, jo?“
Leila vystupuje v díře, culí se, vzduch je mrazivej a voní. Naděje se dějou.
—
Autorkou povídky je Martina Heš.
Povídka vznikla za záhadných okolností během čtení Ve skříni od Terezy Semotamové.
