Dvojče smíchu

Otočila se po tom klukovi už asi podesáté, ale pořád to nebyl Lukáš. Když se nahlas zachechtal poprvé, projela jejím náhle zkamenělým tělem naléhavá vlna vzpomínek. Proměna v sochu trvala jen krátce. Dolila si rozklepanou rukou vodu, napila se příjemně chladivé tekutiny, která osvobodila jazyk ze suchého sevření dásní, a pak se odvážila otočit hlavu. Nebyl to on, samozřejmě. Přesto se ohlédla znovu po každém klukově zasmání, snad aby si ověřila, jestli se nespletla. Buď ji klame zrak nebo sluch nebo má Lukáš dvojče smíchu, tak jako jednou našel Joey v Přátelích dvojče své ruky.

Tuhle kavárnu milovala přesně pro ty věci, kvůli kterým se jí sem dnes nechtělo. Paradoxně. Třeba proto, že je zapadlá a ona tu nikdy v životě nepotká nikoho známého. Dneska měla náladu se potkat. S jakoukoli milou tváří z minulosti či přítomnosti. Sednout si na náměstí do výlohy, na to měla chuť, poprvé v životě. Vidět a být viděna. Jenže pršelo a zapadlá kavárna byla nejblíž. Vaří tady tuze výtečnou kávu, mají spolehlivou wi-fi, obsluha je vždy usměvavá a znalá jejích koláčových preferencí. A tak vyrazila sem, ze zvyku, smířená s tím, že bude zase sama, vlastně napůl sama, protože s kafem a notebookem není člověk nikdy úplně sám.

Jenže tu byl on, dvojče Lukyho smíchu, co vypadal jinak (jiný tvar obličeje a míň vousů), jeho hlas zněl jinak (a trochu ráčkoval), volil jiná slova a v jiném pořadí a neříkal „vole“ za každou třetí větou (to bylo sympatické), ale když zazněl jeho smích, zvonivý, vlnitý, jako když zrychlíte houkání sanitky a zahrajete ho na bicí; upřímný a poměrně dlouhý, ani náhodou strohé „hehe“, jako to její, mnohdy falešné. Zkouší počítat slabiky, je jich minimálně osm, h-h-h-h-h-h-h, na Facebooku by každé jedno zasmání vydalo minimálně na tři déčkové smajlíky po sobě, jeden by byl málo, jeden se slzami od smíchu už by byl zase moc. Něžný a mazlivý kulomet, co vychází rovnou ze srdce. Druh smíchu, který nepřehrává a je nakažlivý, nutí vás usmát se taky (tak, že jsou vidět zuby), a skončí jakoby nečekaně, ale zároveň v pravý čas.

Taková blbost. Přišla pracovat a místo toho počítá slabiky smíchu cizímu klukovi. Kdyby si nezapomněla doma deštník a vydala se do výlohy, možná teď mohla poslouchat originál, ne jeho kopii.

Témata u stolu dvojčete smíchu zvážněla. Najednou dostala strach, že už ten zvuk znovu neuslyší. Pokud se nezasměje ještě aspoň jednou, budu ho muset jít osobně rozesmát, napadlo ji a zasmála se tomu sama, neslyšitelným „hehe“ a bez zubů. Využila toho, že se může chvíli soustředit na práci, a vrátila se nohama na zem. Pustila se do psaní. Ve stejnou chvíli vstal na dvě a půl minuty Michael Jackson z mrtvých a zazpíval jí z repráku Black and white. Poslouchala. Do originálního textu jí skákala česká slova z předělávky od The Tap Tap. Nemusíš to chápat, jen si zapamatuj, že je olrajt, když černá holka s bílým klukem spolu pijou black and white. Originál a kopie. Jako smích Lukyho a smích jeho kopie. Anebo je to obráceně? Zkameněla znovu, tentokrát ne vinou zvuků, ale vlastní mysli, která ji někdy proháněla opravdu prazvláštními zákoutími.

S Lukášem jim to nevyšlo, protože průsečík jejich bolestně odlišných životů byl jen úplně maličký ostrůvek, na kterém se nedalo přežít dlouhodobě. Zpočátku to vypadalo jako prima dovolená, ale oba se čím dál častěji vraceli do svého velkého světa, kde se mluvilo jiným jazykem, jedlo se jiné jídlo, nosilo se jiné oblečení, jezdilo se jinými dopravními prostředky, každý z těch dvou světů jinak voněl, byl nasáklý jinou energií, obsahoval jiné barvy. Black and white. A jejich šedivý miniaturní kus země, který byste na mapě hledali marně.

Píseň skončila a spolu s ní nejméně deset dalších, které nevnímala. Práce byla hotová a káva dopitá. Smích už se znovu neozval, ani ten jeho, ani nikoho jiného. Déšť ustal. Zaklapla notebook, zaplatila sto dvacet korun včetně dýška a váhala, jestli se má hecnout, oslovit kopii a zjistit, jestli naopak Luky nebyl tou kopií. Kopií, která ji měla dovést k originálu.

Podlehla gejzíru odhodlání, který jí nečekaně vytryskl z břicha do mozku (kdy jindy, když ne teď?), a otočila se ke stolu dvojčete smíchu. Do sítnice se jí vypálil obraz spojených dlaní; tlapy kluka, mohutné a chlupaté, s ručkou vedle sedící holky, útlé, potetované a oprstýnkované.

Utrousila přidušené „nashle“ směrem k baru a opustila kavárnu. Slunce se dralo zpod mraků, pomalu, ale naléhavě. Nahmatala v kapse mobil a přemítala, jestli má ještě uložené Lukášovo číslo. A jestli si ještě pamatuje, jak ho rozesmát. Dochází k závěru, že nejspíš jo – a začala by otázkou: „Pamatuješ na ten díl Přátel, ve kterým našel Joey dvojče svý ruky?“

 

/Martina Hudečková/

1 komentář

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *