Dvoj-povídka z dvacátých let. Minulých a současných. O dívkách na silvestrovské party, kterým je dvacet.

Silvestr 1919

Pohladila odlesk na tmavomodrých šatech a sjela prsty až ke koleni, které vyklouzlo z pod látky. Ruce se zhouply dopředu a dozadu, vykročila do sálu a nadechla se tónů, které se ještě schovávaly v klavíru, houslích, trubkách a naleštěných činelech. Zpěvačka vykoukla za sametovým závěsem a vyčkávala na závěr večera, kdy obehrané skladby vystřídají nové.

To bude povyk, napadlo dívku a vzhlédla k rozzářenému stropu, z něhož se vlnily barevné pruhy připomínající rozstříhanou duhu. Toužila sáhnout po nich, obtočit je kolem svého těla, vběhnout na parket a vykřičet své novoroční očekávání. Zrcadlo, u něhož postávala dvě opuštěná křesílka, jí vrátilo pobavený pohled.

Posadili ji k číslu čtrnáct. K dívce s červenými vlasy ozdobenými čelenkou a rozevlátým perem. Spřízněná duše, pomyslela si a pousmála se. Neviditelné ruce před ni postavili sklenku s broušenou nohou, z nápoje, bublinka po bublince, vyprchával život. Slavnostní chvíle měnící se ve všednost, uvažovala. Ubrousek se proměnil v budoucí svatební fotografii, na níž se usmívá dívka s plnými tvářemi, které se s každým výdechem propadají. Rychle polkla nápoj, dokud perlil. S úlevou přeložila ubrousek napůl a položila ho na talířek. Přivřela víčka a nechala žluté světlo z lustrů, aby klouzalo po její tváři.

Srdce se znovu roztančilo očekáváním. Devítka se brzy změní v nulu. Usmála se. Ještě jeden úder, na který naváže první akord klavíru. Zklamaně otevřela oči. Valčík. Nudný a ohraný. Unylý a usoužený. Kroky tančící do připraveného života. Žádné překvapení, žádné sluneční paprsky rozbíhající se po obloze umáčené deštěm.

S údivem se zadívala na róby, krajky a volánky klouzající po parketu. První tváře červenaly. První čela pokryly kapky potu. Neviditelné počítání kroků. Hlavně nestoupnout vedle! Valčík má přesně vypočítané kroky, stejně jako život, který je předvídatelný.

Znovu se napila. Bublinky zatím neztratily energii. Poposedla na židli a natáhla se pro kanapku zdobenou drobnými lístky řeřichy. Voněla česnekem. Zakousla se do ní a na jedné ze zarudlých tváří vystupujících z prkenných zad zahlédla opovržení. Vložila do úst ještě jeden kousek a usmála se na dívku po levé straně, po jejích šatech sahajících těsně na kolena, přelétaly stříbrné odlesky.

„Netančíš valčík?“ zeptala se.

„Netančím valčík,“ usmála se dívka.

„Máš krásné červené vlasy,“ poznamenala a pozorovala, jak mladá žena v modrých nařasených šatech odklání hlavu od tanečníka. Ze strnulého výrazu jí zatrnulo.

„Jsem Irka,“ špitla dívka. „Dáme si později whisky?“

Přikývla a nechala pohled, aby se vrátil na parket. Tleskající ruce umlkly. Róby se usadily na svých židlích. Nástroje přeladily.

Naděje nadzvedla dívčí tělo. Zpěvačka vysunula nohu zpod těžké opony, nechávala ji za sebou. Na pódium vstupovala nová dekáda. Sál zašuměl. „Co to proboha je?“ zaslechly s dívkou a otočily se na sebe. Rozesmály se. Zabloudila očima nad vyleštěné sklenice vyskládané na stole. Přípitek bude plný jiskřivých bublinek. Díkybohu. Dvacet minut po desáté. Deset dvacet. Nula se změní v devítku. Devatenáct set dvacet. Zachvěla se.

První krok dvacátých let bude charlestonový, rozhodla se.

„Prosím? Co jste říkal?“ zvedla oči k muži, který se narodil v minulém století. Límeček ho škrtil u krku. Zahlédla v jeho očích život nalinkovaný krok za kroku. Od svatební fotografie po vysoký ušák, ve kterém se usíná s novinami na klíně.

„Požádal bych vás o ruku. Totiž o tanec, pardon.“ Slova mu škobrtala o rty. Kapky potu strnuly na první vrásce na čele. Ročník osmnáct set devadesát pět, odhadovala. Ona svůj letopočet začínala jedničkou a devítkou. Příští rok, který se rozezvučí za pár minut, oslaví dvacáté narozeniny.

„Netančím valčík,“ zašeptala. „Přijďte, až zahrají charleston,“ přidržovala se sklenky a pozorovala kapky stékající po skle zpátky na dno.

Mladík zmateně těkal po stole, na němž se povaloval zmačkaný ubrousek, zatoulané lístečky řeřichy, papírové zbytky duhy a polámané zápalky. Zastavil se pohledem na červenovlasé dívce ve stříbrných šatech. „Mám to podobně. Tančím jen charleston. Nová éra, mladý muži,“ uculovala se.

Vyčkávaly na svůj moment. Černé ručičky se pohnuly. Zpěvačka si odkašlala. „Zahrajeme vám píseň letošního roku. Zněla v kavárnách, v barech, na ulicích, pobrukovali si ji ženy i muži…“

Dívky dopily poslední kapky vína a pod stolem zakrytým bílým ubrusem si vyzkoušely kroky.

„… Je to píseň Take Me to the Land of Jazz!“

Kývly na sebe. Opuštěný parket se rozhoupal pod jejich lodičkami. Tmavovlasá dívka si obula červené a červenovlasá dívka černé střevíčky. Róby seděly a pozorovaly je. Dívky v jejich tvářích hledaly náznak úsměvu, který rozpustí strnulost a rovnou cestu rozvlní v rytmu dobrodružství.

„Myslím, že jsme se staly součástí představení,“ poznamenala černovlasá dívka.

„Ať si,“ rozesmála se Irka. „Tenhle tanec je pro nový rok. Je to první tanec dvacátých let. Musíme si dát záležet. Potom tě zvu na skleničku.“

Protočily se.

„Pro letošní rok jsem si vybrala modrou barvu. Zítra bude nebe blankytné jako nepomalované plátno. Ze zbytků duhy si na ně nakreslím čtyřlístek pro zdraví, srdce pro lásku a kruh pro naplnění,“ poznamenala tmavovláska a mávla rukama do rytmu. Usmívala se na mladého muže, který seděl u stolu a pořád se rozmýšlel, jestli pro ni znovu přijde.

/Jana Poncarová/

Silvestr 2019

Nikdo nemohl být takový zoufalec jako ona. Neexistuje člověk, který by byl schopný provést na Silvestra větší blbost. Teď zůstala sama. Klaudie seděla na baru v přeplněném sále, ponížená a ubrečená, usrkávala Jamesona a cítila, jak jí po tváři stéká jedna slza za druhou a bere s sebou černotu řasenky a stínů. Do půlnoci zbývalo jen dvacet minut a ona si neměla, s kým připít, a co hůř… Neměla, koho políbit. Ještě na začátku večera ho přitom měla.

Dvacet. Dvacet minut do půlnoci. Před dvaceti lety se narodila. Blížil se rok 2020. Už teď se jí to číslo ošklivilo.

Hráli Little Party Never Killed Somebody a ostatní nadšeně poskakovali po parketu. Jak příhodné. Silvestrovský večírek se nesl ve stylu Velkého Gatsbyho, není divu, že už napotřetí opakovali písničku z remaku s krásným Leonardem di Capriem. Klaudie se na večírek jaksepatří připravovala, jako kdyby na něj měl přijít sám Leo. Opatřila si stříbrné šaty s třásněmi, červené vlasy si stočila do retro účesu, ozdobila je čelenkou s pérem, koupila si rudou rtěnku a o odstín tmavší lak na nehty. Všechno nakonec skončilo fiaskem několik hodin před půlnocí.

Když na začátku večera společně s Martinem vstoupila do sálu, zahlédla v davu kluka, se kterým před čtrnácti dny udělala pěknou hloupost. Znala ho už dlouho, jiskřilo to mezi nimi a náhoda je před dvěma týdny zkrátka konečně svedla dohromady. Nelitovala toho, něco takového snad nikdy v životě necítila.

Přišel ji pozdravit a bez mrknutí oka se představil Martinovi, ona však o pár minut později zpanikařila, protože se jí Martin začal vyptávat, proč se tak podivně šklebí. Řekla mu všechno. Mohla to zatlouct, v podobných situacích nikdy nevěřila, že upřímnost přináší něco dobrého, jenomže zakopaný pes spočíval v tom, že už dlouho hledala důvod, proč jejich vztah ukončit. Vlastně se jí ulevilo, jak jen zjistila, že má šanci z toho všeho utéct.

Až na to, že si vybrala dost nevhodnou chvíli. Martin přirozeně odešel na jiný večírek za svými kamarády, zatímco Klaudie zůstala opuštěná. Prohlížela si sklenici s whisky v záři reflektoru a uvažovala o tom, kolikrát se jí přátelé usrkávající všechny ty nechutné melounové vodky, létající jeleny a citronové becherovky divili, co jí na Jamesonovi vlastně může chutnat. Někdy měla dojem, že takhle je to u ní se vším.

Navzdory tomu, že byla naprosto zhroucená a nejraději ze všeho by zalezla někam do černé díry, chtělo se jí tančit. A proč by ne? Je v pořádku, aby šla na parket sama? Vždyť Martin by stejně dělal cavyky. V davu se přece tak snadno ztratí… Někdy je příjemné osamět mezi spoustou lidí.

Seskočila z barové židle, trochu se zapotácela a musela se chytit pultu. Než se stihla zaplést mezi ostatní, začali hrát elektro swing. Nejdřív se stydlivě vrtěla, předstírala, že patří k partičce o něco mladších holek. Po pár desítkách vteřin však na všechno zapomněla a ztratila veškerý ostych. Minuta míjela minutu a ona jásala společně s cizími lidmi. Pak si uvědomila, že od půlnoci už ji dělí jen nepatrný krůček, a znovu na ni padl splín. S kým bude odpočítávat posledních deset vteřin? S kým si připije?

Náhle spatřila spásu. Tou spásou byl stůl označený číslem čtrnáct, u něhož seděla jen jediná osoba, tmavovlasá dívka v modrých šatech a červených střevíčcích, která mohla být přibližně stejně stará jako ona. Klaudie se neptala, jestli si může přisednout, prostě to udělala. Hezká brunetka jako by si jí stejně nevšímala, chvíli se zdálo, že hledí skrz ni, alespoň zpočátku to tak vypadalo, vzápětí však na Klaudii promluvila, dokonce jí dolila šumivé víno do… Skleničky? Kde se před ní vzala ta sklenička?

Těsně před dvanáctou se parket vyprázdnil, navíc elektro swing vystřídala stoprocentně moderní párty hudba, ovšem Klaudii a její nové spřízněné duši jaksi nevadilo ani jedno, ani druhé. Vždyť hráli jednu z největších pecek roku 2019, písničku Con Calma od Daddy Yankeeho, takže zkrátka nešlo zůstat sedět. Podívaly se na sebe a pohledem se shodly na tom, že obě chtějí vyrazit.

„Myslím, že jsme se staly součástí představení,“ poznamenala tmavovláska, když si uvědomila, že celý sál zírá jenom na ně.

„Ať si,“ rozesmála se Klaudie a pomyslela si, že dvacítka možná nakonec nebude zas až tak špatné číslo. „Tenhle tanec je pro nový rok. Je to první tanec dvacátých let.“ Zarazila se. Znělo to zvláštně. Jsou zase dvacátá léta… „Musíme si dát záležet. Potom tě zvu na skleničku.“

/Helena Žáková/