Dívka v oblacích / Pilot na zemi

Dvojpovídka o novinářce, pilotovi a nevyřčeném. Založená na skutečných událostech.

Dívka v oblacích

Ten den byl prudce vobyčejnej. Tak vobyčejnej, jak jenom den v armádě může bejt. Alespoň jsem si to myslel. Nevobyčejný bylo akorát to, že jsem ho netrávil v Čáslavi, nýbrž v Pardubicích na vojenským letišti, kde panoval takovej podivuhodnej nepořádek. U vstupní brány zevlovali dva bejvalý lampasáci, který příšerně smrděli potem. Když jsem přijel, chtělo se mi tak strašně čurat, že jsem je musel poprosit, jestli by nebylo schůdný vykonat potřebu na vrátnici. Neměl jsem to dělat, neměl. Jak jenom mě milostivě pustili na hajzl, do nosu mě uhodil ten nechutnej puch. Pot, chcanky a nějaký hnusný jídlo, který si vohřávali v mikrovlnce.

Ale na tom jsem samozřejmě neshledal vůbec nic podivuhodnýho. Hodiny na letecký základně ubíhaly neskutečně pomalu tak jako vždycky a toho dne mi všechno připadalo ještě šedivější než jindy. Nebe, tráva i starý socialistický budovy. Všechno šedý. Fakticky. Jenže uprostřed tý depresivní šedi se najednou objevilo něco zářivě bílýho. To něco tam samozřejmě vůbec nepatřilo a jeden by si myslel, že si dělám srandu, že si to vymejšlím nebo že mi armáda už dočista vlezla na mozek, ale já bych byl přísahal, že se to vážně stalo.

Z mraků, ve kterejch jsem se tak strašně rád schovával, najednou sestoupil učiněnej anděl. Roky jsem hledal anděly tam nahoře a von si najednou jeden z nich prostě přijde na nudnou, špinavou zem a začne na mě mluvit.

Vykračuju si to takhle po základně, na sobě kombinézu a lodičku, hrnu se na voběd a najednou se mi za zády ozve jemnej, sladkej hlásek: „Počkejte chvíli, můžete mi poradit?“ Něco takovýho se hned tak nevidí. Stojí tam holka v bílejch šatech s velkým zápisníkem v ruce a foťákem pověšeným na krku. Má nosík jako princezna z Disneyho pohádek, velký šedomodrý voči a světlý, vlnitý vlasy, dlouhý až někam nad prdel. Tváří se naprosto zoufale a bezradně a užuž vykračuje pravou nohou směrem ke mně. Všimnu si jejích stříbrných sandálků a automaticky mi vystřelí ruka, abych si v dlani uzmul její malinkatý chodidlo. „Pozor, bláto!“ vykřiknu a vona zavrávorá, a tak jí vopatrně položím nohu na čistou trávu. Teprve potom mi to začne konečně šroubovat v hlavě. Co to má pro všechno na světě bejt?

„Od vrátnice mě poslali k nějakému hangáru,“ povídá a nespouští ze mě při tom voči. „Prý mám dojít k vysokému plotu a pak se dát doleva, jenže tady žádné doleva není.“ Nejistě se rozhlídne kolem sebe a pak spěšně sklopí zrak. Připomíná hotovej uzlíček nervů.

„Samotnou?“ vyhrknu. „Jak vás sem mohli poslat samotnou? Tady se nemůžete pohybovat bez dozoru.“

„Evidentně v tom máte docela nepořádek,“ utrousí. „Mně to taky přišlo zvláštní, ale instrukce zněly jasně. Byla jsem napsaná na nějakém seznamu a stačilo ukázat občanku. Pak řekli, ať jdu dál. Tak jsem tady.“

„Vy jste anděl nebo co?“ chci se zeptat. Nakonec si to rozmyslím a povídám: „Vy jste reportérka nebo co?“

„Ehm, jo. Dělám tu rozhovor s americkými piloty. Nevím, kam mám jít nebo kde je hledat.“

Je novinářka, jistěže je novinářka. Jenže, světe div se, nechová se jako novinářka. Novináři nebejvaj takhle zmatený a ztracený. Je mi jí líto. Vypadá jako Alenka v Říši divů. „Tak víte co,“ napadne mě. „Pojďte se mnou. Uvidím, co se dá dělat.“

„Nerada bych vás od něčeho zdržovala.“

Mávnu nad jejím prohlášením rukou. „Hele, já se tady nudím celej den, slečno. To je prostě armáda. Bordel a nuda. Už jsem v armádě osm let a ještě jsem si na to nestačil zvyknout, takže není divu, že si připadáte zmatená. Evidentně je tady možný úplně všechno.“ Vyzvu ji, aby mě následovala. „Co boty? Tráva nevadí?“
„Ne, nebrala jsem si lodičky,“ zasměje se. Chvíli je trapný ticho. Nevim, co mam jako dál říkat. „Vy jste u letectva?“ zachrání mě.

„Hm, jo. Jsem pilot.“

„A s čím lítáte?“ pokračuje. Proč sakra ten rozhovor neudělá se mnou? Neměl bych jí to navrhnout? Ale ne, raději ne, nechci se bavit vo svý prýci.

„Se stíhačkama. S Albatrosem. Támhle máme obří model, podívejte,“ pochlubím se a už přemejšlím, jak odvést řeč.

Povzdychne si. „Tohle je můj první úkol, ještě nikdy jsem rozhovor nedělala, natož v angličtině,“ přizná se. „Jsem v práci nová a šéf mě sem poslal. Moc mi k tomu neřekl. Neměla jsem tušení, do čeho jdu.“

Zastavím se a vona do mě chudák málem narazí. Tak něco řekni, ty tupče! Nestuj tady jako tvrdý y! Dívám se na ni a připadá mi neskutečná. Jakoby se mi jenom zdála, jakoby tam vůbec nebyla… Má světlou, alabastrovou pleť a meruňkový tváře. Nesměle se usmívá a klopí voči.

„Co to je?“ zaslechnu Vonáskův hlas. Měří si holku od hlavy až k patě a mně se svým způsobem uleví. Vidí ji totiž taky. Nejsem cvok. Zopakuju mu všechno, co mi předtím říkala, a dodám: „Já nevěděl, co s ní.“

„No, tady nemůžete běhat sama!“ zhrozí se Vonásek. „Kdo vás sem pustil proboha?“

„Normálně, chlapi na bráně,“ pokrčí rameny.

„Hm, to abychom ji prošacovali a vyslechli,“ utrousí s úsměvem Vonásek, zakroutí hlavou a sáhne po šumící vysílačce. „Mam tu nějakou ženskou. Opakuji. Mám tu nějakou ženskou a nevím, co s ní.“

V přístroji to zachrochtá a vozve se: „No jo, to je ti podobný, že nevíš co s ní.“
Ve stejnou chvíli vedle nás zastaví spása v podobě černýho Meďoura. Sedí v něm dva Američani a voba najednou na nás uvědoměle zamávaj. „To budou asi oni,“ pípne blondýna. „Viděla jsem jejich fotku. S nimi mám dělat ten rozhovor.“
„Aha,“ přitakám. Cejtím něco divnýho. Nechci, aby šla. Září uprostřed tý nudy jako slunce, který tady tak strašně chybí. Až zmizí, zůstane mi po ní jenom nechutně hnusná polní šeď. „Takže je to v pořádku?“ Podívám se na Vonáska. „Tedy za mě je to v pořádku, ale na tom nezáleží… Kapitáne?“

„No jo, jasně že je to nejspíš v pořádku.“ Bezradně se poškrábe na hlavě. „Hlavně se jich držte, žádný potloukání po základně. To nesmíte.“

Věnuju jí poslední letmej pohled. Přes svou vostýchvost mi ho vrátí. Nějak se nemá k tomu nastupovat do Meďoura. Bláhově si namlouvám, že chce zůstat se mnou. Tak se alespoň zeptej na jméno, blbečku!

„Moc se omlouvám,“ řekne nakonec. „Je mi líto, že jsem vás zdržovala a způsobila nějaké zmatky. Děkuju za všechno. Opravdu.“

„Nás jste nezdržovala,“ ujme se slova kapitán, jenže anděl se dívá na mě, ne na něj. Prosím bože, neber mi ji. Je andělem bez křídel. Já křídla mám a k čemu mi to je? Teď se za ní stejně nemůžu rozletět.

Zmizí v útrobách tmavýho auta. Sleduju, jak vodjíždí k přistávací dráze, kde stojí KC-135. Je mi fakticky divně. Takhle to přece nemůže skončit. Už ji nikdy neuvidím.

Měl jsem pár dlouhejch, nudnejch hodin na přemejšlení. A pak mi to došlo. Vyrazil jsem na vrátnici a požádal vo návštěvní knihu. Chtěl jsem vědět o zapsanejch civilistech, který prošli na základnu v průběhu dne.

„Dneska neprošel žádný civilista,“ namítne bejvalej lampasák a ani se na mě nepodívá.

„Cože? Ta holka říkala, že tu bylo zapsaný její jméno a číslo občanky.“

„Jaká holka?“

„Blondýna v bílejch šatech s foťákem na krku a zápisníkem v ruce! Potřebuju vědět, jak se jmenuje.“

Dědek se mi vysměje do ksichtu a ukáže mi návštěvní knihu. Stránka zeje prázdnotou. „Tady vidíš dnešek, chlapče. Myslíš, že bychom sem pustili civilistu jen proto, že nám zamává před ksichtem občankou?“ Jakoby mě právě polili vařící vodou. To přece není možný. Nějak se sem dostat musela! Nebo že by to byl jenom sen? Přelud? Výplod mojí fantazie?

Plesknu se do čela. Kapitán ji přece taky potkal!

„Bůh ví, co jste viděl. Tak se mi zdá, že vám z toho lítání šplouchá na maják, Hromádka,“ prohlásí rázně Vonásek a pronikavě se na mě zadívá.

„Ale pane, já jen žádám o-“

„Nadporučíku, nic z toho se prostě nestalo, rozumíte? Jestli žádáte o neschopenku z toho důvodu, že jste magor a máte halucinace, prosím, pokračujte.“

„Pane, voba dva jsme s ní přece mluvili.“

Vyskočí ze židle a chytne mě za rameno. „Nemluvili, slyšíte? To si zapište za uši, Hromádka!“

„Chci jen vědět, jak se jmenuje.“

„Jděte s tím do prdele, to je rozkaz, Hromádka. A teď odchod.“

Tak jsem vodešel. Postupem času jsem se totiž v armádě naučil, že na otázku „proč“ existuje jediná vodpověď: „Protože jsem to řekl.“ Jenže tentokrát mě svrběl jazyk. Možná jsem si to všechno vymyslel – ji i ten rozhovor s Vonáskem. Možná ke mně sestoupil anděl v bílých šatech, jen aby mi řekl, že se mám dál vracet do oblak, že jenom tam ho příště uvidím, že dělám celej život správnou věc, že tahle každodenní šeď má nějakej vyšší smysl. Možná se tady ta holka vážně producírovala. To, že se sem dostala, byl obrovskej průser a nikdy se to nemělo stát, takže to radši ututlali. Z kapitánova pohledu jsem to vyčíst nedokázal.

Když něco nebo někoho vymažeme ze všech záznamů, dokonce i ze vzpomínek a přesvědčíme sami sebe, že jsme ho nikdy neviděli, znamená to, že nikdy neexistoval? Že se vopravdu nic nestalo? Jedním jsem si jistý. Už se s ní nikdy nesetkám. Stejně mi nezbývá nic jinýho, než hledat ji v oblacích.

/Helena Žáková/


Pilot na zemi

Myslím, že jsem v prdeli. A nadávám si, že jsem na to kývla. Šéfredaktor se na mě podíval přes ty svý rádoby hipsterský brýle, co se mu zasekávají na výrazně ohnutým nose, a zvýšil hlas.

„Houdková, to interview pojedete dělat vy.“

Zvedla jsem k němu oči a otevřela pusu, ale zase jí zavřela. Jsem v redakci nová. A jak říkala ta nazrzlá editorka, když mi podávala první den hrnek s kávou: „Nikdy se ho neptej proč, strašně rychle startuje.“

Tak jsem přikývla a zeptala se kdy.

„Zítra. V jednu ať tam jste.“

Je skoro půl jedný a já už potřetí projíždím kruháč. Jedu třetím výjezdem, protože první dva už jsem zkoušela a zavedly mě k supermarketu a na čerpací stanici.
Ten třetí to už musí být. Není. Jsem někde mezi rodinnými domky. Nad hlavou mi hučí letadlo. Zastavuju auto a stahuju okénko.

„Prosím vás,“ nakláním se k muži v cyklistickém dresu, „hledám letiště.“

Zdvihne obočí. „A jaký? Vojenský, nebo civilní?“

Polknu. „Vojenský.“

Zdvihne obočí ještě výš a ukáže doprava. „Tak jeďte na tu hlavní cestu, pořád rovně, a naproti autobusové zastávce hned vpravo už uvidíte kasárna. Ale vy asi jdete do nějaké firmy, ne?“

Stisknu volat. „Ne, já jedu vážně na vojenský letiště.“

Usměje se a pokrčí rameny. Už to začíná, a to tam ještě nejsem.
Tak jo. Tady to je. Stočím volant doprava a zašlápnu brzdu akorát šikmo před vrátnicí. Nějaký šedivý dědek se opírá o sloup, který drží červenobílou závoru, a civí na mě. Nadechnu se. Nechám nastartováno a jdu se zeptat.

„Dobrý den, je tady vojenské letiště?“

Ušklíbne se a přikývne. „To teda je. A co potřebujete?“

„Mám tady domluvenou návštěvu. Interview.“ Vidím, že tiskne rty k sobě. Myslím, že zadržuje úsměv.

„No to nevím, musíme se podívat, jestli vás tady máme napsanou. Jděte dovnitř,“ ukáže směrem do kukaně, za jejímž sklem sedí jeho vrstevník. Taky má tu lampasáckou zelenou košili. Takovou nosil děda. Poznávám tu látku.
„Ale já mám tady auto,“ namítnu. Jenže on kroutí hlavou. „Napřed musíme ověřit, jestli vás tam máme napsanou.“

Nechám běžet motor a zaklepu na skleněné dveře.

„Dobrý den. Jsem Anna Houdková a mám tady domluvenou prezentaci,“ v duchu prolétnu poznámky, co jsem si včera psala rukou, a vzpomenu si. „Letounu KC-135. A taky mám mít interview s podplukovníkem Williamsem.“

Mračí se na mě a dívá se do papírů. Vidím své jméno hned na první řádce. Alespoň si myslím, že je to mé jméno.

„No tak si napřed zaparkujte, ne?“ máchne rukou někam k cihlové zdi. Vidím, že jsou za ní auta, ale nevidím, vjezd.

„A kudy?“

Protočí oči. Horkost se mi rozlévá po tváři. „Ježíš, tam mezi tou zídkou je díra, vidíte?“ Poodstoupím si o krok od něj a přikývnu.

Venku se zhluboka nadechnu, protože uvnitř to smrdělo potem, nějakým hnusným jídlem z mikrovlnky a možná trochu močí.

Chtěla jsem se učesat a smáznout si z pod víček řasenku. Určitě ji tam mám, vždyť sem jedu dobrý tři hodiny. I když navigace slibovala o hodinu méně. Vypadám unaveně. A zmateně. To je zase den.

Bouchnu dvířky od auta. Na krk si pověsím foťák, v ruce držím velký černý zápisník. Upravím si bílou košili a popotáhnu džíny, které mi pořád padají. Prohrábnu si pocuchané vlasy. A vydechnu úlevou, že jsem ty bílé šaty nechala doma.

„Tak, tohle si vemte,“ vrátný mi podává ohmatanou kartičku s roztřepenými rohy. Od teď jsem jen číslo pět. „Půjdete rovně. Rovně jo?“ Přikývnu. „A na konci, támhle na konci, jak parkuje to bílé auto,“ máchne rukou.

„Myslíte tu bílou Felicii?“

Ignoruje mě.

„Tak tam se dáte doleva. Doleva, jo. Tam je hangár a tam už se poptáte po těch Američanech.“ Poslední slovo mu nejde přes pusu. Lampasák. Salutoval pod rudou hvězdou, napadne mě, ale co je mi vlastně do toho.

Jdu. A připadám si jako v jiném světě. Po levé i po pravé straně jsou baráky. Minu nějaké vojáky, ale nedívám se na ně. Dívají se oni na mě? Možná jsem si měla přece jen vzít ty bílé šaty. Všimnu si stromů, asi lip a akátů, kterým visí větve schlíple dolů k chodníku. Ten je samý výmol, tak jdu po hrbolaté cestě zvalchované těžkou technikou.

Až nakonec. K té bílé Felicii. Ale tady žádné doleva není.

Je tady jen vykopaný příkop zatarasený červenobílým zábradlím. Otáčím se za sebe a zahlédnu černé auto se staženým okýnkem. Sedí v něm chlapi se slunečními brýlemi. Jsou to oni? Podplukovník Williams, kterého jsem si prohlížela na fotce? Ne, ten měl orlí nos. A tenhle kluk je mladší. Než se odhodlám vykročit, otočí se a jedou pryč.

Co teď, proboha?

Zírám nepřítomně před sebe. A potom ho vidím. Jde proti mně. Hlavu klopí k zemi. Na těle má nataženou leteckou kombinézu a na hlavě lodičku. Sluší mu. Vzpomenu si na Tmavomodrý svět, ale rychle mávnu rukou. Teď není čas na sentimentální klišé. Jenže on tak opravdu vypadá. Jako kdyby ho sem přenesli jenom kvůli mně. Rozbuší se mi srdce. Usmívá se. Nebo se o to alespoň snaží. Projde kolem a jen letmo se mi zadívá do očí. Má světlé vlasy a oči zbarvené do pozdně letní oblohy. A je smutný. Nebo unavený. Nebo obojí.

Otočím se za ním. „Počkejte chvíli, můžete mi poradit?“ spíš šeptám, než mluvím. A pro jistotu k němu udělám krok, aby mě slyšel, ale on proti mně natahuje ruku.

„Pozor, bláto,“ zakřičí a já strnu tam, kde jsem. Bezradná. Chce se mi brečet. Do prdele. To je zase situace.

Potom se usměje. Jen malinko. A do levé tváře se mu vmáčkne dolíček. Jé, já bych ho objala. Přitulila bych se k tomu němu. Dívám se na jeho rameno a chci na něj položit hlavu. Schovat se a nebýt tady.

Proboha.

Musím něco říct. Nemůžu na něj jenom tak civět. „Od vrátnice mě poslali k nějakém hangáru,“ dostanu ze sebe. „Prý mám dojít k vysokému plotu a pak se dát doleva, jenže tady žádné doleva není.“

Vykulí na mě oči. Tuším, že je něco špatně.

„Samotnou?“ vyhrkne. „Jak vás sem mohli poslat samotnou? Tady se nemůžete pohybovat bez dozoru.“

Průser. Už zase. Zvednu zápěstí a podívám se na hodinky. Sakra. Už bude jedna a já pořád nevím, kam mám jít. Zavřu na chvíli oči a vzpomenu si, že jsem tady jako novinářka.

„Evidentně v tom máte docela nepořádek,“ začínám zase normálně uvažovat. „Mně to taky přišlo zvláštní, ale instrukce zněly jasně. Byla jsem napsaná na nějakém seznamu a stačilo ukázat občanku. Pak řekli, ať jdu dál. Tak jsem tady.“
Usmívá se. A já se uvnitř rozplývám, ale navenek se mračím.

„Vy jste reportérka?“

Vida, funguje to.

„Ehm, jo. Dělám tu rozhovor s americkými piloty. Nevím, kam mám jít nebo kde je hledat.“ A prosím tě, vezmi mě někam pryč, můžeme si spolu dát kafe nebo oběd. Ve skutečnosti ale mlčím a jen se na něj dívám.

Něco si myslí. Asi ho zdržuju. No jasně, jde na oběd nebo za svou holkou a já tady před ním přešlapuju se zápisníkem v ruce a s tím těžkým hnusným fotoaparátem na krku.

„Tak víte co,“ říká nakonec, „pojďte se mnou. Uvidím, co se dá dělat.“

Chci ho obejmout. Je vyšší než já. A čím dál hezčí. „Nerada bych vás od něčeho zdržovala.“

Mávne rukou. Nebo se mi to aspoň zdá. „Hele, já se tady nudím celej den, slečno. To je prostě armáda. Bordel a nuda. Už jsem v armádě osm let, a ještě jsem si na to nestačil zvyknout, takže není divu, že si připadáte zmatená. Evidentně je tady možný úplně všechno,“ říká a dívá se mi na chodidla. Krčím prsty ve stříbrných sandálech. „Co boty? Tráva nevadí?“

„Ne, nebrala jsem si lodičky,“ směju se. Chvíli je trapný ticho.

Dívám se na něj koutkem levého oka. Je vážně moc hezký. Před očima mi zase běží scéna z Tmavomodrýho světa. Musím něco říct, nebo se tady rozplynu.

„Vy jste u letectva?“ Bože. Nic hloupějšího jsem z pusy vypustit nemohla. Určitě si teď v duchu ťuká na čelo a myslí si, že jsem blbá.

„Hm, jo. Jsem pilot.“

No jasně, že si to myslí.

„A s čím lítáte?“ usměju se. Prokristapána. Proč se ho ptám na tohle. Teď si rozhodně musí myslet, že jsem reportérka blbka.

„Se stíhačkama. S Albatrosem. Támhle máme obří model, podívejte,“ ukáže rukou ke kasárnám a já vytuším, že se o tom nechce bavit. Přehodím výhybku k sobě. Už jsem se beztak ztrapnila dost.

Povzdychnu si. „Tohle je můj první úkol, ještě nikdy jsem rozhovor nedělala, natož v angličtině,“ přiznávám se a zčervenám. „Jsem v práci nová a šéf mě sem poslal. Moc mi k tomu neřekl. Neměla jsem tušení, do čeho jdu.“

Prudce se zastaví a já do něj skoro drcnu. Stojím tak centimetr od jeho zad. A nadechnu se jeho uniformy. Voní po letadlech. Blbost. Já nevím, jak voní letadla. Ale on voní krásně.

„Co to je?“

Nějaký postarší muž postává před vchodem a mračí se na nás. Stojím tam a poslouchám, jak mu můj pilot říká všechno, co jsem mu pověděla cestou.

„Já nevěděl, co s ní,“ dodá nakonec. Stydím se. Hrozně se stydím. Ještěže jsem si nakonec vzala džíny. Být tady v těch šatech, budou si myslet, že jsem nějaká vojenská běhna.

„No, tady nemůžete běhat sama!“ křikne ten muž a vycení zuby. „Kdo vás sem pustil proboha?“

Ježíš, tady jsou všichni tak milí. Kromě mého pilota. Ten přešlapuje a dívá se někam za mě.

„Normálně, chlapi na bráně,“ pokrčím nakonec rameny.

„Hm, to abychom ji prošacovali a vyslechli,“ utrousí s úsměvem ten muž, zakroutí hlavou a sáhne po šumící vysílačce. „Mam tu nějakou ženskou. Opakuji. Mám tu nějakou ženskou a nevím, co s ní.“

V přístroji to zachrochtá a ozve se: „No jo, to je ti podobný, že nevíš, co s ní.“

Myslím, že rudnu.

Raději se otočím trochu stranu. Do zad se mi tlačí vítr, ochladí mi obličej. Dýchej, připomínám si, a stisknu svůj zápisník pevněji.

Zpoza zatáčky vyjede černé auto. Jsou to ti, co už jsem je viděla. Ten mladý kluk vypadá jako Američan. „To budou asi oni,“ řeknu a odmlčím se. „Viděla jsem jejich fotku. S nimi mám dělat ten rozhovor.“

„Aha,“ řekne pilot a stiskne rty. Pozoruju jeho lícní kosti.

Je mi to líto. Chtěla bych ho vzít za ruku a říct mu, že je milej a že mě zajímá, jakou rychlostí lítá Albatros. Ale ještě víc bych chtěla slyšet obyčejný věty, který bychom si říkali nad stydnoucím kafem.

Zastavil se čas?

Díváme se na sebe a nikdo se nehýbe. Jenže potom už to nevydržím. Vidím jednoho z těch Američanů, jak otevírá dveře od auta a jde ke mně. Vzpomenu si, že musím do redakce přivézt ten rozhovor.

„Takže je to v pořádku?“ zeptám se.

Podívá se na muže před sebou. „Tedy za mě je to v pořádku, ale na tom nezáleží… Kapitáne?“

„No jo, jasně že je to nejspíš v pořádku. Hlavně se jich držte, žádný potloukání po základně. To nesmíte.“

Podívám se ještě na mého pilota, ale on nic neříká. Tak se otočím k tomu ramenatému Američanovi a podávám mu ruku. Vede mě do auta.
Jedeme konečně k tomu hangáru.

Ptám se na podplukovníka Williamse, ale ten mladý Američan, co se představil jako Sean, mi říká, že tady není. „Jako vážně?“

Krčí rameny a říká něco o diplomatických povinnostech. K čertu. „A nemůžete o nás napsat aspoň článek?“ Teď krčím rameny zase já a před očima se mi mihne zamračená tvář šéfredaktora.

Stojím před tím velkým strojem. Popravdě, na fotkách vypadal větší. Prohlížím si ho ze všech stran a fotím ho, abych alespoň něco dělala. O kousek dál postává skupinka Američanů. Tři ženy a jeden muž. Tuším, že jsou z ambasády. Přijeli ve velkém černém SUV s diplomatickou značkou. Povídají si se Seanem. „Ne, ona s námi neletí, je z nějakých novin,“ zaslechnu ho.

„Můžu se podívat nahoru?“ ptám se opatrně. Všichni jsou dost zaneprázdnění a já tady okouním.

„Jasně.“

Vede mě k trupu letadla, ze kterého čouhá dlouhý žebřík. Vyleze nahoru a říká mi, ať se pevně držím a jsem opatrná. Na chvíli si představím, jak se rozplácnu na betonu runwaye, ale potom jsem nahoře. Dívám se na přístrojovku a nějaký jiný voják mi to dlaně vloží nášivku. Usměju se a poděkuju. Načmárám pár údajů do bloku a potom už musím dolů. Budou odlétat.

Stoupnu si na okraj runwaye. „Vy neletíte?“ český voják se na mě zadívá se zúženýma očima.

„Ne, já neletím.“

„No tady ale nemůžete být. Kdo vlastně jste a co tady děláte?“

„Já,“ nadechnu se.

„Já to ani nechci vědět, jak jste se sem dostala. No běžte si stoupnout tam,“ mávne rukou, „k té boudě a schovejte se za ní. Ježíši. To by byl průser. To letadlo bude za chvíli startovat.“

Tak běžím k té buňce se zamřížovanými okny, co zarůstá trávou. Tisknu se k ní a doufám, že sem nechodí čůrat.

Potom na mě zase mávají. Jdu zpátky.

„Heleďte, tady kolega vás popoveze autem kousek dál. Tam si klidně počkejte na start a potom vás hodí k bráně, jasný?“

Přikývnu.

Postáváme teď o kus dál. Já, ten muž, co mě má potom odvézt k bráně, a německý reportér, který si stěžuje na mraky a špatné světlo. Říkám mu, že já zase nemám rozhovor. Zapaluje si cigaretu a já mu chci o jednu říct, ale potom jen polknu.
Letadlo zesiluje motory. Rozbuší se mi srdce. Otočím se na řidiče. „Pro vás to asi není nic zvláštního, když to vidíte denně?“

Usměje se. „To je pravda.“

Má měkký pohled. Přešlápnu. Možná ho zná. Mého pilota. Znovu se na něho podívám a nadechuju se, ale motory zaburácí. A tak mlčím.

Ten velký stroj se rozjíždí po runwayi a potom se líně zvedá do výšky. Zmenšuje se, a nakonec ho vidím jenom jako malou hračku. Pak je ticho. Divný ticho.

Nasedáme do auta. Až teď si všímám, že je modré a v té betonové šedi vypadá nepatřičně.

Mlčíme. Zastavíme u vrátnice a řidič se přesvědčí, že vracím kartičku a mizím za závorou.

Otáčím se ještě zpátky, jestli nezahlédnu pilota s lodičkou na světlých vlasech, ale z vrátnice vykukuje jenom vousatá brada podepřená rukou v zelené košili.

/Jana Poncarová/

1 komentář

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *