Cvičení v Brdech, 1985

Jirka se usadil na pařez a lokty si opřel o kolena. V rukou obracel cigaretu, kterou předtím vyklepl z měkké krabičky. Kouřil Sparty. Když hodně zamhouřil oči, tabák mu připomínal Mallborky, co mu je ze západního Německa vozila ségra. Při kontrolách na hranicích tvrdili, že jsou švagrovo, ačkoli nekouřil. V igelitové tašce potisknuté barevnými obrázky přivážela i dvě tři plechovky Coca-coly, čokoládu, kafe a bavorské pivo. Polkl. Než sem dokodrcali, pořádně se zpotili. Škrtl zapalovačem a potáhl. V lese chutnala cigareta líp. Možná proto, že se kouř promíchal s vlhkým vzduchem. Možná proto, že byl prostě jinde. Vlastně mu nevadí tady být. Budou tu deset dní. Co je to proti dvěma letům. Co je jedno připitomělý socialistický cvičení proti celé vojně.

Vtáhne kouř, co to jde. Nejradši by si odplivl, ale má na povel kuchyni, a tak nechce před těmi třemi kluky, co je zatím nezná, klesnout. V puse ho štípne pachuť vzpomínky. Bude to sedmnáct let. Sedmnáct let? Je to možný? Bylo mu jednadvacet, nosil uniformu a bránil vlast proti prohnilému kapitalistickému a imperialistickému západu. Za pár let se tam podíval, když ho konečně pustili za ségrou. Přijel do Augsburgu a jen chodil po městě a díval se. Barvy. Tolik barev najednou, že se mu zatočila hlava. A žádní nepřátelé, jen usměvaví lidé.

Sloužil u tankistů na Domažlicku. Pak přišel srpen šedesát osm. Neměli tušení, dokud na ně velitel nekřikl rozkaz, aby natočili děla, co celou věčnost mířili na západ, do vnitrozemí. Vypadalo to, že si i vystřelí, pak ale přišel zase jiný rozkaz. Stáhli se. Do kasáren napochodovali Rusáci. Myslel při tom na strejdu Frantího, který sloužil u dragounů a vyprávěl mu o osmatřicátém.

Ještěže je osmdesátý pátý, a ne osmdesátý osmý, napadlo ho. I ten lampasák, co sem zrovna jde, vypadá klidně. Znuděně. Sakra. Jde k němu.

Jirka vstane. Zasalutuje.

„Ty,“ ukáže na něj. „Nemáš čo iného robiť?“

„Za pět minut máme nástup a pak vaříme večeři, soudruhu plukovníku.“

Pro jistotu znovu mrkne na výložky toho postaršího chlápka s orlím nosem a úzkými rty. Když se sem kodrcali vétřieskou zaslechl, že se jmenuje Kapolka. A prej je to svině.

„Dobre,“ nakročí, ale pak se zarazí. „A vieš ty čo, ty sa napred ostriháš. Lebo za takých, ako si ty, tak za ty ma tady jenom jebů.“ Drtí slova přes rty. Možná si chce odplivnout, ale neudělá to.

Jirka pokrčí rameny. „Nemám nůžky.“

„Pošlú ti sem kohosi.“

Sleduje Kapolku, jak kráčí pryč. Pokrčí rameny a křikne na kluky, že si pauzu prodlouží, ale že za dvacet minut začnou krájet cibuli. Dneska budou lampasáci večeřet buřty s cibulí a chlebem. Pivo se chladí v potoce.

Mezitím, než přijde holič, si Jirka na kolenou rozloží mapu a zkoumá, jak se co nejkratší cestou dostanou tam, kde hodlá velení nocovat. Označili mu to místo křížkem. Prý je to součást cvičení. Musí si natrénovat zásobování štábu. Mhouří oči na vrstevnice, když si nad ním někdo odkašle.

„Asi mám stříhat vás?“ vyhrkne dlouhý kluk. Musí mu být nejvýš dvacet. Ruce se mu třesou, div že nůžky necvakají.

„Tak pojď na to.“

Jirka se narovná a neznatelně se ohlédne. Zdá se, že Kapolka bude na proceduru dohlížet. Opřel se o vysokou borovici, ruce zkřížené na prsou, na tváři potměšilý úsměv. Pod svou důstojnickou čepicí musí být plešatý, napadne Jirku a prohrábne si rukou husté tmavé vlasy. To by ho měl lampasák vidět v džínách a kožené bundě. Kolikrát ho za to zastavili esenbáci a musel se legitimovat.

 

Se svým zjevem měl i pár dobrých příhod. Skoro se rozesměje. Je to asi pět let zpátky, co jel na jiné cvičení. Do Stříbra. Rokycanský holič ho stihl oholit, ale ostříhat už ne, jen tak tak doběhl vlak. Přisedl si do kupé k chlápkům starým zhruba jako on a zkoušel si číst. Vzal si s sebou Remarquovu Cestu zpátky. Trochu provokace, trochu naděje. Jenže těch pět kluků mlelo jeden přes druhého. A tak brzy pochopil, že taky jedou na cvičení. A taky do Stříbra. Vůbec ale neměl náladu se družit. Ten světlovlasý dlouhán na sebe vyblil kde co. Pracuje v karlínském divadle, má ženu a dvě malé děti. Dokonce měl pár peprných poznámek a jeden dost dobrý vtípek, co by ho šlo považovat za protistátní. Když konečně vlak zastavil, měl jich tak akorát dost. Do kasáren ještě nemusel, a tak se prošel po městě a pak zapadl do první knajpy. Jistě. Seděla tam stará parta z vlaku. Upíjeli pivo a cpali se gulášem. Objednal si taky desítku a svíčkovou. Nestála za nic. Dojedl, zaplatil a vydal se k té hlučící partě.

„Dobrý den, pánové,“ pozdravil a sáhl do kapsy pro služební kartičku ze železáren, kde pracoval. Rychle s ní mávl před obličejem udivených chlapů, aby nic nepostřehli, a zase ji schoval. „Tak aby bylo jasno, už to stačilo. Vy,“ ukázal na dlouhána, „jste sledovaný už dlouho. Mimochodem,“ ztišil hlas. „Šatnářka soudružka Táňa nám toho o vás a vašich protistátních řečech vypověděla taky dost.“

Pozoroval, jak muž ztuhl. Nechal ho v tom a odešel. Tetu Táňu, co pracovala v karlínském divadle, očistil až později, když se s bandou sešel v kasárnách. Protože ho už tehdy přidělili k proviantu a přeškolili ho na účetního, nikdo si na něho netroufl. Občas asi míval štěstí.

 

Bude ten kluk už stříhat?

Aha, on salutuje. Ani si nevšiml, že přijel gazík a z něho vystoupil nějaký důstojník. Starší chlap. No jo, jde k nim. Možná, že legrace teď nadobro skončila.

Zdá se mu to, nebo se ten chlap, podle výložek generálmajor, usmívá. A mile. Nezbláznili se už všichni?

„Jirko, jsi to ty?“

No jo. Strnad od nich ze vsi. Z nějakého důvodu si Jirku oblíbil. Možná proto, že ho jako kluka viděl, jak si vzal do parády toho zrzavého skřeta Evžena, když se posmíval Toníkovi, co byl trochu pozadu.

„Pane Strnade,“ zapomene na to, že je na vojně, ale hned se opraví a zasalutuje. „Soudruhu generálmajore.“

„Pohov, hochu.“

Strnad se chvíli rozhlíží, rozvážně a beze spěchu. „A co se to tu děje?“ zeptá se pak a ukáže na nůžky.

Kapolka se vzpamatuje a přispěchá s vysvětlením. „Akce stříhání, soudruhu generálmajore, tady desátník má dlouhé vlasy.“

„Ostříhají mě, abych vypadal jako americkej kosmonaut,“ neodpustí si Jirka.

Strnad se pousměje a pak se zamračí. „Kvůli cvičení si vlasy stříhat nebude. Dejte si s těmi nůžkami odchod.“

 

Když gazík odjede a Kapolka zmizí mezi stromy, aniž by se na Jirku podíval, pustí se s hochy konečně do práce. Zbyli mu dva. Funebrák, kluk, co jezdí s černým autem, se mezitím ztřískal rumem, který měli lít důstojníkům do čaje. Jak to potajmu dokázal, nikdo neví. Položili ho na jeden ze stolů, co je později povezou za lampasáky, aby jim v lese prostřeli, jak se sluší, a přikryli opilce bílým ubrusem. Koukaly mu jen špičky černých bot.

 

– O deset dní později –

Jirka posledních pár dní skoro nespal. Vařili lampasákům, co to šlo. Guláš. Hrachovku. Katův šleh. Bramboračku. Dokonce si s kluky troufli i na ovocné knedlíky. Neměli ale tvaroh, tak je důstojníci jedli jen s cukrem. Ráno jim servírovali smažená vajíčka nebo párky. A čaj nebo kafe.

Jeden z nich, zamračený podsaditý chlápek, si stěžoval pokaždé. Když byl čaj, chtěl kafe. Když bylo kafe, dožadoval se čaje. Když měl na stole rohlíky, chtěl chleba. A když mu druhý den dali chleba, požadoval rohlíky. Jirka by mu do ksichtu nejradši chrstl mlíko, co přes noc zkyslo. Kapolka oproti tomu ani necekl. Chudák. Včera měli nástup před velením, stihl jen zasalutovat a pak to s ním šlehlo o zem. Infarkt. Pravděpodobně z nervozity. Na tomhle cvičení si dávají nějak záležet.

Ještěže už jedou domů. A toho proviantu, co zbylo.

Dokodrcali se z lesa do hořovických kasáren. Tam jim řekli, ať si jdou po svých. Žádné díky, soudruzi, jak dobře jste ve svém věku – všem jim tam bylo dost přes třicet – zvládli cvičení.

„Jak a kudy máme jet domů?“ nevydržel to Jirka a zeptal se jednoho z mladších lampasáků.

„Támhletou vétřieskou. A kudy je na vás.“

„A tohle,“ ukázal na proviant.

„Vezměte to s sebou. Odvezte to do kasáren ve Strašicích. Ať si tam, převezmou, co zbylo.“

Tak s kluky jeli. Vzali to tankovkou přes les, když jim velení řeklo, že můžou jet, kudy chtějí. A v první vesnici vyhazovali z oken bonbóny, co si na nich pochutnávali lampasáci po večeři a střídali to s panáky vodky. Mezi stromy pak bylo nablito. Občas z vozu odhodili i štangli salámu, snad si ji někdo sebere. Slíbili si, že si pak každý vezme taky jednu domů. Ale jen jednu jedinou, aby stát zas tolik neokradli. A zbytek nechají ve Strašicích.

Jirka hrábl pro další hrst barevných bonparů a vhodil je do hloučku kluků na návsi, kteří jim nadšeně mávali. Na chvíli si připadal jako amík, co mu o nich vyprávěl táta, když vzpomínal, jak jejich ves v pětačtyřicátém osvobodili kluci s bílou hvězdou na kapotách. Anebo ne. Připadal si jako ten americkej kosmonaut. Usmál se, sundal si čepici a prohrábl si zpocené vlasy.

Autorkou povídky je Jana Poncarová. A nebyla by bez tátových historek. 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *