Bylo jedenáct hodin a třicet minut dopoledne. Většina turistů už stihla poctivě nastoupit na pláž ke své každodenní rutině skládající se z natírání se opalovacím krémem, pospávání na prudkém slunci, močení do moře a pinkání pálkami určenými k jakémusi podivnému druhu plážového tenisu, který obtěžoval každého na vzdálenost deseti metrů. Na první pohled všechno vypadalo normálně. Čtenáři měli zabořený nos v knihách, největší dříči leželi rozplácnutí na proleželých lehátkách ve snaze získat dokonale bronzovou barvu, baroví povaleči do sebe klopili jedno pivo za druhým, aniž by si všímali moře nebo pláže, a příliš aktivní děti s obrovskými nafukovačkami ve tvaru plameňáků, melounů a ananasů skákaly do bazénu.
Čtvrtý den po zahájení výjimečné letní sezóny, jejíž opožděný nástup způsobil onen zákeřný zabiják, který už nějaký šestý či sedmý měsíc v kuse okupoval televizi, tisk i internet, se v Řecku skutečně začínalo něco dít. Jenže když se v Řecku začíná něco dít, děje se to velmi nenuceně, nenásilně a neorganizovaně.
Těsně před polednem se hotelem nesl libý zvuk sekačky na trávu připomínající českým klientům atmosféru jejich venkovských domovů, jako by se jim management snažil zajistit téměř stoprocentní pocit domácího pohodlí. Následně se k němu přidal hukot dalšího motorového přístroje, pomocí něhož se personál jal vysekávat zarostlé keře a živé ploty. Během zimy měli Řekové zřejmě příliš mnoho starostí se sbíráním oliv a spánkem, protože každý přece ví, že Řekové přes zimu sbírají olivy a spí, takže nestíhají zahradnické práce dokončit včas. Letos bylo na vykonání všech úkonů potřebných ke zprovoznění hotelu více než dvakrát tolik času, nicméně je možné, že obyvatelé ostrova sklízeli také dvakrát tolik oliv a vyžadovali dvakrát tolik spánku.
Hosté, kteří ještě v průběhu prvních tří dnů dovolené lovili lžičkou nečistoty z nápojů stáčených v hotelovém baru (neboť trubky se za ten krátký čas nestačily náležitě propláchnout) si již šťastně užívali průzračně čirých tekutin a snažili se zapomenout na to, že znuděný barman bez předepsaných gumových rukavic ohmatává vnitřky kelímků, jako kdyby ho Covid 19 nikdy moc neinteresoval.
Z jinak docela pěkné pláže pomalu začínaly mizet krabičky od cigaret, tampóny a prázdné PET lahve, dokonce i mrtvý pták byl společně se starými botami a něčím, co vypadalo jako seschlá langusta, odklizen na hromadu odpadků. Ta byla nejspíš určena k odvozu z pláže ve velmi brzké době, snad možná za týden či dva.
Suchopár vzniklý na místě, kde bývala hotelová zahrada, se lehce zazelenal, když jej ospalý řecký zahradník k večeru poprvé pokropil hadicí, a vyhnal tak skupinku dovolenkářů na brzkou večeři. V restauraci už byl k dispozici plný sortiment, nicméně její provoz zůstával omezený. Snídaně probíhala až od půl deváté, takže pár hodin předtím čilí důchodci budící se v pět ráno padali hlady, malé děti kvičely a výletníci nervózně přešlapovali v hotelové hale v naivní víře, že seženou něco k jídlu a vyrazí autem z půjčovny na průzkum ostrova co nejdříve.
Poláci, kterým v pokojích nefungovala elektřina, už si pomalu začínali zvykat na ulehání ke spánku a sprchování po tmě, zatímco Francouzi se třikrát stěhovali z pokoje do pokoje a po zjištění, že v tom posledním, nejmodernějším, nefunguje čip na elektronický klíč, rezignovali a vzdali svůj boj s recepčními.
Uměle vybudované letovisko plné zazimovaných hotelů, restaurací a obchůdků pomalu přicházelo k životu. Někteří Řekové si dokonce odpírali ranní šálek kávy v jedenáct dopoledne a místo toho otevírali markety, omývali zaprášené chodníčky před tavernami a velice pozvolna vytahovali židle a stoly na terasy.
Koneckonců makali jako šrouby, protože v létě byli vskutku zvyklí makat jako šrouby, jakkoliv se to zdá neuvěřitelné. Pod respirátory a ochrannými štíty jim v pětatřicetistupňovém vedru tekly krůpěje potu, špinavé nádobí sklízeli jako stroje a drinky míchali jako naspeedované fretky. Spíš samotný rozjezd byl jednoduše opožděný.
Řecko se na začátku července konečně probouzelo ze zimního spánku.
Helena Žáková
