Běžkyně

Běžela poprvé po dlouhých a únavných devětatřiceti nedělích a pak ještě těch posvátných šesti. Konečně si připadala volná a ocitla se na chvíli ve svém původním životě, v takovém, jaký ho znala. Stýskalo se jí po něm zoufale, zároveň byla ráda, že se do kolotoče věčného hledání a nenacházení jeho smyslu nemusí vracet, teď už ho totiž zná.

V nose ji zašimrala vůně svobody hned, jak vyběhla. Večerní vzduch voněl podzimem, toužila vyrobit z něj parfém a stříknout si ho za uši a na šíji každé ráno. Začátek byl krušný a nohy těžké. Měla co dělat, aby předběhla starší ženu, která vedle ní svižně kráčela po chodníku. Brzy se ale dostala do tempa. Krůpěje potu vítala s nadšením. Považovala za zázrak, že bez své největší vášně přežila tak dlouho v relativní psychické pohodě. Teď je zpátky na své trase, konečně. Je to zase ona, a dokonce ve stejném běžeckém outfitu jako před necelým rokem.

Potkala prvního běžce, mávl na ni a ona na něj. Usmála se. Potěšeně. Je zase jedna z nich. Sama sebou.

Nebe se zbarvilo do růžova a jako odměnu jí nabídlo neuvěřitelnou podívanou. Zastavila se, aby se vydýchala a vychutnala si ten pohled. Škoda že si nevzala telefon, mohla si tuhle krásu zvěčnit na památku svého prvního poporodního běhu, prvního běhu jejího nového života. Vysloužil by si na Instagramu víc srdíček než miminkovské fotky? Třeba jo, třeba je svět ještě v pořádku.

Vyrušily ji blížící se kroky. Lekla se. Navzdory funkční mikině a zpocené červené tváři jí naskočila husí kůže.

Škoda, že jsem si nevzala telefon, najednou dostalo nový rozměr a mrsklo s ní na tvrdou zem. Až teď, uprostřed euforie, si uvědomila, že se nachází uprostřed polí, na které pomalu padá tma. První lampu tušila za dobré tři kilometry. Dala se znovu do běhu, ztuhlé tělo ji brzdilo a strach popoháněl.

Muž ji předběhl, aniž by jí věnoval pozornost.

Uklidnila se a uháněla po jeho trajektorii, směrem zpět, domů, k chodníkům, ke světlu, k lidem. Běžec před ní najednou zpomalil a tentokrát se ona blížila k němu.

Jestlipak ho taky vyděsily moje kroky? pousmála se.

Prohlížela si jeho atletickou postavu a široka ramena napůl s obdivem a respektem, napůl strachy bez sebe. Ubránila by se mu? Horko těžko. Proč se pořád ještě nepřihlásila do kurzu sebeobrany, když o něm uvažuje už od střední? Vymstí se jí to?

Dneska ne, prosím.

Z úvah ji vytrhlo pípnutí smart hodinek, na které běžec reagoval pomyslným šlápnutím do pedálů. Vysprintoval a doslova zmizel ve tmě.

Zasmála se sama sobě, své iracionalitě, celoživotní paranoie. Vyděšené holčičce schované uvnitř jejího nitra.

Pokračovala v běhu a opět dýchala podzim. Ocitla se v jiné dimenzi. Byla šťastná, že se hýbe, že ji nic nebolí, že slyší jen ticho, a ne srdceryvný pláč mezi čtyřmi stěnami, ze kterých není úniku.

Běžec musel zpomalit, protože brzy zahlédla jeho široká ramena. Opět se přibližovala k muži, ze kterého její mateřskými hormony oblbnutý mozek udělal násilníka, přitom to byl nejspíš táta od dětí, manžel milé ženy, syn šedivé stařenky s jezevčíkem. Vydýchával se v předklonu.

Nechal ji předběhnout ho, ale už jí to nevadilo. Chodníky, světla a lidi byli na dohled. Mávla na něj, jako na začátku na prvního běžce.

V duchu zuřil, že se neodhodlal. Připadala mu příliš rychlá, zatímco jemu dnes docházely síly.

Připraví se a už mu ta mrcha neuteče.

Dneska ne, ale počkej příště, přimhouřil oči a mávnutí jí s úsměvem opětoval.

 

/Martina Hudečková/

PS: Další nálož povídek, co voní podzimem, najdete v naší e-knížce. Stáhnout si ji můžete zdarma tadyhle.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *