1.
Přesně tři týdny od osmnáctin se převalila na lehátku ze zad na břicho, slaná a od písku a šťastná z nově nabytý svobody. Kniha vedle ní ležela netknutá, nevadilo to, nebylo kam spěchat, nemusela nic. Nic! S Verčou našly odpoledne na ručníku desetieurovku, musela někomu ulítnout. Koupily si za ni dva sexy on the beach a zpoza plastových kelímků okukovaly plavčíka.
„Mohl by bejt náš otec, ty vole,“ chechtaly se. Zamával jim plovákem.
O slunečník vedle poskakovala žena s bílou zjizvenou pneumatikou přetékající přes plavky kolem nahatý holčičky v růžovým klobouku, pořad ho shazovala dolů a otylá dychtivá matka jí ho znovu a znovu vracela zpátky na hlavu. Bylo to celý na hlavu. Proboha, jen ať nikdy, nikdy nedopadnu takhle, zděsila se a děkovala do neurčitýho místa mezi mořem a nebem za to, že je konečně dospělá a už se jí za zadkem žádný otravný rodič nepohybuje.
Mrkla na telefon, reakcí na storíčko milion, ale žádná taková, po níž prahla celou svou čerstvě osmnáctiletou duší.
2.
Co těm holkám záviděla víc? Hladkou pleť na obličeji i stehnech, pevný břicha, který berou jako samozřejmost, knihu, po níž můžou kdykoli nerušeně sáhnout (proč sakra nečtou, když můžou?), papírovou bankovku, co letěla vzduchem, a protože ji nestihla včas zachytit, přistála na jejich ručníku? Úsměvy plavčíka, o kterých už si ona může nechat jenom zdát?
Zálibně pozorovala jeho tělo, dokonce si v jeden okamžik olízla slané rty, to ji samotnou překvapilo, rozesmálo. Nechtěla s ním nic mít, proboha, jenom to ne. Od narození Adélky proběhlo s Michalem několik neromantických pokusů o intimní chvilku, ale spočítala by je na prstech jedný ruky. Přestane ji někdy bolet jizva po císaři v polohách, který dřív měla ráda? Neví. Zmizí někdy břicho, který jako by k ní ani nepatřilo, jako by nebylo její a za který se tak strašně stydí? Neví.
„Kakat,“ vyrušil ji pisklavý hlásek a ona konečně odtrhla oči od snědých svalnatých bicepsů. Popadla kotvu, co ji vždy spolehlivě vrátila do teď a tady, do náruče a utíkala s ní směrem k restauraci.
Nechtěla s ním nic mít, jistěže ne. Chtěla jen, aby si všiml, že existuje. Aby se na ni usmál. Aby si nepřipadala navždycky odepsaná.
Cesta na záchod vedla přes terasu, na níž seděla elegantní žena ve středním věku a usrkávala drink s deštníčkem. Kdyby si mohla s někým vyměnit život, bylo by to s jednou z těch mladých holek, nebo s touhle distingovanou fialovou lady? Nemusela přemýšlet dlouho. Žena se na ni usmála a ona jí úsměv opětovala.
3.
Vrásky kolem očí schovala za průhledné fialové sklo, které ladilo s tunikou zakrývající další nepřednosti jejího postupně chátrajícího těla. Byla na cestě ke smíření se stárnutím a chuť vodky s džusem, která se jí rozlévala v ústech, jí k tomu dodávala odvahu – na tomhle místě plném krásných mladých těl a tváří.
Koutky úst se automaticky nadzvedly se při vzpomínce na Elišku, která tu ještě loni seděla naproti ní, a její slova: „Víš, co je nejlepší na vráskách? Že o nich nevíš, dokud se nekoukneš do zrcadla.“ Chyběla jí.
Zvedla ruku plavčíkovi na pozdrav, byl tu ten stejný jako minulé léto, to po něm ještě s Eliškou pomrkávaly spolu. Mimoděk sáhla do kapsy fialové tuniky, aby se ujistila, že si vzala dost peněz na zaplacení koktejlu, ale desetieurová bankovka byla pryč. Postavila se a šátrala i v druhé kapse, náhlá panika musela být čitelná i skrze sklo jejích antiage slunečních brýlí.
„Stalo se něco?“ reagoval plavčík okamžitě, tak jak to má v popisu práce. Žena si sedla, vyndala ze sklenice brčko a napila se pořádně, zplna hrdla.
„Ale ne. Děkuju. Jen se mi někam…“ pokusila se mávnutím ruky odehnat trapnou situaci i nedostatek slovní zásoby v cizím jazyce, ale nefungovalo to. „Musím zpátky do hotelu. Pro peněženku.“
Plavčík její mávnutí napodobil. Jemu fungovalo. „To bude na mně. Dám si totéž,“ zavolal na servírku. „Pokud dovolíte, abych vás pozval?“
Přes terasu se zpátky na pláž ploužila žena se slzami na krajíčku a zmítajícím se růžovým kloboučkem v náručí. Dvě mladé holky na lehátkách na sebe mířily telefonem a špulily rty.
„Jistě,“ usmála se na plavčíka. „Děkuji.“
Pohled upřela k modré obloze a přes brýle šibalsky mrkla na svou nejlepší přítelkyni.
Autorkou povídky je Martina Heš Hudečková.
