Jedno místo. Tři časy. Jeden muž. Tři ženská srdce. A jeden láskyplný záchvěv, který na poslední chvíli proklouzne mezi prsty.
6. května 1945
Po tvářích mi kloužou kapky vody. Nejsou moje. Drobný déšť se dotýká mé pleti a omývá i studené květy jabloní. Vůně zmáčené země přehlušuje parfém rozkvétajících šeříků. Dívám se na dlažební kostky potažené vlhkem a dávám si pozor, aby mi podpatek nesjel do špinavé mezírky. Spěchám úzkou ulicí na náměstí, odkud vybíhají zvuky motorů.
Zahlédnu tři džípy s bílou hvězdou na kapotě. Zastavím se před domem, z něhož se co nevidět odfoukne další vrstva okrové omítky. Za záclonou se pohne něčí ruka. Přimhouřím oči, abych lépe viděla do tváří hochům v uniformách. Prohlížím si jejich nepatřičně opálené obličeje, soustředěné pohledy a prsty vonící olejem přiložené na spouštích.
Na náměstí je jen pár lidí. Zadržené výstřely jiskří ve vzduchu. Napětí mě přimáčkne ke zdi. Zhluboka se nadechnu a přivřu oči. Ticho. Noha jednoho z vojáků šlápne na plyn, motor se ozve, ale džíp se nepohne. Rozevřu víčka a první, co zahlédnu, je jeho pohled.
Kráčí ke mně. Světlo v jeho očích je laskavé a odráží dálku i dobrodružství, o kterém mi nikdy nepoví. Laskavé rty se nakřivo pousmějí. „Neměla bys tady být,“ šeptá, „možná se bude střílet.“
„Svoboda není zadarmo,“ špitnu do jeho dechu. Tuhle větu jsem odposlouchala z rozhlasu, jistěže jsme celou válku poslouchali cizinu, naučila jsem se ji zpaměti a těšila se, až ji vyslovím nahlas. „Děkujeme,“ zadívám se mu pevně do očí.
„Běž se schovat,“ vyzve mě.
Přikývnu.
„Alexi!“ zařve řidič a znovu nechá zaburácet motor.
Hoch pokrčí rameny a vztáhne ke mně ruku. Dotkneme se konečky prstů.
„Mohl bych mít tvoji adresu?“
Spěšně přikývnu. Otevřu kabelku a roztřesené prsty prohrábnou její obsah. Vzala jsem si jen zrcátko, rtěnku a pětikorunu. „Nemám papír,“ téměř vzlyknu.
„Alexi!“ zavolá znovu voják v džípu. „Sakra, už musíme jet. Nasedej!“
Poslední záblesk nevysloveného. Vidím jeho záda a svižný pohyb, jak se vyhoupne do auta. Ještě se stačí otočit, než džíp ostře vybere zatáčku. Z okna budovy, která se roztahuje uprostřed náměstí štěkne samopal.
6. května 2000
Do kabelky hodím mobil a lesk na rty. Rtěnku zatím nenosím. Pořád se bojím, že mi červeň sklouzne na zuby a že budu pro smích. Fialové květy šeříků rozprašují pyl celou cestu, co kráčím k nádraží. Bílé tílko stáhnu na pupík. Kousek světlé kůže, potřené prvními slunečními paprsky, mi vykoukne nad okrajem džínů. S bušícím srdcem se vyhoupnu do vagonu. Lokomotiva se prožene lesem a předměstím.
Vystoupím do jiného světa. Město je slavnostní. Vlažné kameny ztichlých pomníků a pamětních desek zdobí uvadající květiny ovázané trikolórou. Z postranní ulice, která vede k náměstí, se do okolí rozlétávají tóny swingu. Zrychlím krok. Po hrdle mi kloužou záchvěvy minulosti. Něco z dávno odžitého se mi zavrtává pod kůži, hřeje a studí zároveň.
Proplétám se mezi lidmi. Ve spárech dlažby se povalují první připomínky slavnosti, která bude za pár hodin minulostí. Žlutavé nedopalky cigaret, modrá brčka, šustivé obaly od žvýkaček.
Prohlížím si tváře lidí a představuju si je v době před pětapadesáti lety. S přivřenými víčky nadechuju vůni nazeleno natřeného náklaďáku. Zatoulá se ke mně parfém zestárlého oleje. Odvážím se dotknout se prstu rozehřátého laku, kousek od bílé hvězdy.
„Ahoj.“ Z korby vykoukne hlava s krátce střiženými hnědými vlasy. Zelenomodré oči svítí radostí a překvapením.
„Ahoj,“ odpovím a do slova mi skočí zaburácení motoru. Z výfuku pod korbou vylétne dým.
„Sakra, už jedeme,“ vzdychne kluk a nespouští ze mě oči. Je o pár let starší. Srdce se mi roztančí v hrudníku. Vdechuju každý záchvěv téhle chvíle.
„Napiš mi adresu,“ vyhrkne.
Otevírám zbrkle kabelku. Mobil. Klíče. Lesk na rty. „Nemám papír a tužku,“ pokrčím rameny. Náklaďák cukne. Přichytí se okraje, jehož se dotýká opršená plachta.
„Zeptej se někoho.“
Rozhlédnu se kolem. „Pane, máte tužku a papír?“ ptám se muže v modré košili, jejíž cípy vylézají zpoza koženého pásku.
„To nemám,“ krčí rameny.
Zoufalství v hochových očích překryje jejich lesk. Bezradně se na něho dívám.
„Jmenuju se Alex,“ zvolá, když si auto hledá cestu mezi lidmi postávajícími na vyprazdňujícím se náměstí.
Dívám se za ním. Ten povědomý pohled! Příště přijdu včas, slibuju si.
6. května 2020
Mraky a slunce si hrajou na schovávanou. Váhám, jestli si obleču džíny, nebo sukni. Převleču se dvakrát. Opatrně na nohy natahuju silonky, které překryjí známky chladu na bílé kůži. Do kabelky skládám mobil, rtěnku, zápisník a obyčejnou tužku. Až položím květiny pod jednoduchou desku s pár zapomenutými jmény, koupím si kafe s sebou a sednu si někam, kde můžu sundat roušku, rozevřít sešit, psát básně a zapálit si jednu slavnostní cigaretu.
Promnu vrásky nad obočím, ještě před pár lety byly viditelné jen, když jsem čelo nakrčila. Prohrábnu vlasy prsty. Zaváhám, ale nakonec si obléknu lehký kabát s trikolórou na klopě.
Nikdy nezapomenu, po kom tyhle dny tak nádherně voní.
Kráčím zvolna. Ulice, která zanedlouho vběhne na náměstí, je zamlklá. Tíseň se dotkne mého krku. V nose mě zašimrá studený vzduch oslazený květinovou vůní. Parfém není úplný. Chybí v něm spálený benzín a starý vyjetý olej.
Slavnostními kroky rozbíjím všednost, která se unuděně roztahuje všude kolem. Ozvěny mých lodiček dozní před lesknoucím se kamenem. Skloním se pod ním a položím na chladný chodník, z něhož mizí stopy po nočním dešti, bílé květiny.
„Pro Alexe,“ napsala jsem do narůžovělého papírového srdíčka a připevnila ho na trikolóru svazující vadnoucí růže. Z druhé strany jsem tužkou načmárala svoji adresu.
Ohlédnu se, protože se mi o krk opře jemný dech. „Svoboda není zadarmo,“ zaslechnu, ale možná se mi to zdá.
Z kulis opuštěného náměstí vystoupí klučičí postava. Dlouhými štíhlými prsty umaštěnými od oleje si upraví pásek, který přetíná uniformu. Roztřesou se mi kolena, ale vzápětí se zachytím známého pohledu. Zelenomodré oči se pořád lesknou.
„Alexi,“ špitnu a po tvářích mi sklouznou kapky vody.
Pro Alexe z Belgie. Kluka z vojenského náklaďáku, kterého jsem potkala na rokycanském náměstí před dvaceti lety. Co by se stalo, kdybychom tenkrát našli papír a tužku?
Povídku napsala Jana Poncarová. Foto: Pixabay.com
