Marnost

Každé dopoledne přesně ve čtvrt na jedenáct, kdy si v kancelářské kuchyňce dávala desetiminutovou pauzu, zavolala rodičům na pevnou linku. Při prvním vyzváněcím pípnutí si povzdechla, protože si vždycky vzpomněla na to, že se jí stále nechtějí vzdát.

Při druhém tónu nad tím mávla rukou, napadlo ji totiž, že i pro ni začínají být v pouhých jednatřiceti letech některé věci nepochopitelné.

Facebook, Instagram, Pinterest, Skype, Facetime, What’s Up… Daniela tohle všechno používala, ale nic z toho vlastně už nepoužívala ráda. Po několika hodinách za pracovním počítačem, na kterém většinu dne programovala, nechtěla trávit zbytek dne s chytrým zařízením v ruce. Přestože ji živila tvorba aplikací, věřila, že skutečný život se odehrává v ulicích města, v kavárnách, v parcích a na dětských pískovištích.

Když volala rodičům, bylo to pořád stejné. Zeptala se, jak se mají, zeptala se, jestli si vzali všechny svoje léky, a zeptala se, na co se dívali předcházejícího večera v televizi. Pak jim připomněla, že by měli jít odpoledne na procházku. Na maminčinu otázku, v kolik hodin začíná její úterní rehabilitace, trpělivě odpověděla, že v půl desáté jako obvykle.

V pondělí a ve čtvrtek odpoledne rodiče navštěvovala, v neděli jim nosila oběd. Někdy se s nimi dívala na televizní pořady, které ji nebavili.

Její o dvanáct let starší sestra Irena už dávno odešla za prací do Německa. Vracela se domů jen několikrát ročně, přestože bydlela hned za hranicemi. Stejně tak její děti. Irena koupila rodičům počítač, následně dva chytré telefony a tablet. Nic z toho nechtěli. Úlevou pro ně bylo volání z pevné linky. Kvůli starší dceři se však naučili pracovat se Skypem a Facebookem, s tou mladší raději zůstávali u telefonování.

Daniela se smířila s Ireniným posměchem: „Živíš se jako programátor, přitom doma žiješ sto let za opicemi. K čemu ti ty školy vlastně jsou?“ Takhle uměla Irena ťafnout, kdykoliv se setkaly. Třeba na Vánoce, na Velikonoce nebo párkrát během léta. Když byla za hranicemi, neodepisovala Daniele ani na maily nebo na textové zprávy, takže k jinému kontaktu mezi sestrami nedošlo.

„A s kým si mám povídat na Skypu? Kolegy vidím každý den v práci, s kamarádkami chodím na kafe, s lidmi z jógy prohodím pár slov na hodinách a rodiče navštěvuju,“ odvětila většinou Daniela. Na jazyku měla jinou odpověď: „Ty by ses se mnou stejně nebavila. Tvoje děti taky ne, i když mají mobil přilepený k ruce čtyřiadvacet hodin denně..“

„Tys prostě nikdy nebyla otevřená změnám,“ namítala někdy Irena. „Podívej se na sebe. Když jsi tak nadaná, proč jsi proboha zůstávala v tomhle městě? “ Daniela chtěla zakřičet, že tak nějak neměla na vybranou, protože její starší sestra všechno opustila už dávno před ní. Někdo zůstat musel.

Jednoho pondělního večera přišla Daniela z práce v půl deváté večer, a tak nestihla jako obvykle navštívit rodiče. Zrovna když usedla k ohřátému jídlu, rozdrnčel se jí telefon. Volala máma – z pevné linky samozřejmě – a naříkala, že s jejich počítačem se něco děje a že ji zrovna dnes s tátou potřebovali a čekali, až jim poradí. Bědovala a bědovala, až Daniele najednou po náročném dni povolily nervy a rozkřikla se, že nemá čas, že je unavená z práce a že se potřebuje najíst.

Chvíli o tom přemýšlela, potom odložila příbor a rozhodla se, že se mámě omluví. Nestihla to, protože její telefon se rozdrnčel mnohem dřív. Nebyla to však máma, nýbrž Irena.

Když Daniela nedorazila na obvyklou návštěvu, rozhodli se nakonec zalarmovat Irenu. Ta s počítačem nehnula, a tak máma přece nakonec zavolala svou mladší dceru. V přítomnosti té starší samozřejmě.

Irena prý slyšela z telefonního sluchátka každé slovo. Vyčetla své sestře, že to, jak se chová ke svým starým rodičům, je vrchol. Řekla jí, aby se styděla a zamyslela se nad svým přístupem. Prohlásila, že chápe, proč se obrátili v krizové situaci na ni, na dceru, která bydlí tak daleko, na místo toho, aby žádali o pomoc tu, která bydlí za rohem.

Daniela na to neřekla nic a zavěsila. Druhý den ráno ve čtvrt na jedenáct v kancelářské kuchyňce na maminčinu otázku, v kolik hodin začíná její úterní rehabilitace, trpělivě odpověděla, že v půl desáté jako obvykle.

/Helena Žáková/

Líbila se Vám povídka? Stáhněte si naši povídkářskou knihu, která je úplně zdarma! TADY!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *