Jak se píše román? Kde vzít první větu? A jak napsat dobrý příběh? Jestli teď držíte v rukou tužku, díváte se na prázdnou stránku zápisníku a chcete psát, ale nevíte, jak, přijďte na kreativní víkendové psaní v Plzni. Povídkářky vás rozepíšou, budete tvořit a bavit se s ostatními autory.Pokračovat ve čtení →
Poslala jsem tě do baru.
A ty jsi mi poslal selfie. První takové na světě.
S hruškovicí, v níž se odráželo skomírající světlo. Prohlížela jsem si tvůj pohled, lehoučce zastřený, a chtěla v něm číst.
Bar, který neexistuje.
A to ostatní ano? Napíná se mezi námi něco, čemu neumíme nechceme říkat jménem? Vlnové délky, po nichž ke mně běhá rozechvění, které mi zatřese tělem.
Tiskla jsem si displej k obličeji. Byl jsi tak blízko. Odezírala jsem ze tvých rtů, zatímco na mých škobrtala slova, která jsem nedokázala vyslovit.
Existuje něco mezi vzduchem a vzduchem?
Přiletěl jsi a zase jsi zmizel. Pokračovat ve čtení →
„Kdybychom se potkali u nás doma, pozval bych vás na rande,“ vyhrkl s tlukoucím srdcem Blackwell. Tak. Konečně to řekl. Odhodlával se k tomu už několik dní. „Slečno?“ zaskuhral, jako kdyby se chtěl ujistit, že ho slyšela.
Mandy nejdřív překvapeně povytáhla obočí. Potom se usmála. „Mluví z vás ty oblbováky, desátníku,“ prohlásila. „A taky to, že jste už dlouho neměl ženskou.“Pokračovat ve čtení →
My tři. Naše povídky. Naše romány. Kafe po ruce. A milovaná Kutná Hora. Přijďte nás potkat při čtení na ulici.Pokračovat ve čtení →
„Vykašlal jsem se na školu,“ nahlásil jí vesele hned po příchodu a objednal si kávu.
„Tak co tady teda děláme?“ nezeptala se a objednala si kávu taky.
„Páni,“ řekla neutrálně a nebylo v tom ani tak „ničíš si život, vzpamatuj se, proboha“, jako spíš lítost a obava – „co když se už nikdy neuvidíme?“
Měla mu pomoct připravit se na zkoušku dospělosti a její přítomnost najednou ztratila význam. Do šíje se jí navíc zakousla představa, že už třeba nikdy nebudou mít důvod vypít si spolu kafe, koukat na sebe, sedět blízko, sklánět se nad knihami, dotýkat se rameny.
„A co budeš dělat?“
Odlepila si od stehna roztřepené džínové kraťasy a poposunula si sluneční brýle. Po zpoceném nose klouzaly na špičku. Postávala na podlouhlém náměstí, které přetínala silnice. Na levé straně svítil obchod, před nímž Vietnamec z beden vybíral nahnilé pomeranče, co to už dávno měly za sebou. Napravo se tiskly smíšené potraviny ke smíšeným potravinám. Pokračovat ve čtení →
Každé dopoledne přesně ve čtvrt na jedenáct, kdy si v kancelářské kuchyňce dávala desetiminutovou pauzu, zavolala rodičům na pevnou linku. Při prvním vyzváněcím pípnutí si povzdechla, protože si vždycky vzpomněla na to, že se jí stále nechtějí vzdát.Pokračovat ve čtení →
Na ulici bych si jí vůbec nevšimnul. Nebyla ničím atraktivní a vůbec mě nepřitahovala. Dokud nevzala do ruky kytaru. Když poprvé pohladila struny, výraz v jejím obličeji se proměnil. Poslouchal jsem ji a nemohl uvěřit vlastním očím, uším, srdci. Najednou byla krásná. Pokračovat ve čtení →
Obešla je zleva a zastavila se na kraji obrubníku. Vyprskly smíchy a ona pevně semkla rty potřené cihlovou rtěnkou. Semafor vyklepával nervózní rytmus a auta prolétávala jedno za druhým kolem jejích chodidel. Poklepala špičkou sandálu a otočila se na ně přes rameno. Pokračovat ve čtení →
Běžela poprvé po dlouhých a únavných devětatřiceti nedělích a pak ještě těch posvátných šesti. Konečně si připadala volná a ocitla se na chvíli ve svém původním životě, v takovém, jaký ho znala. Stýskalo se jí po něm zoufale, zároveň byla ráda, že se do kolotoče věčného hledání a nenacházení jeho smyslu nemusí vracet, teď už ho totiž zná.Pokračovat ve čtení →