/Ona/
Zatím nevynechali žádnou moji čtvrteční směnu. S železnou pravidelností usedali ke stolku číslo osm, otevřeli stříbrný notebook a pustili si seriál, který jsem identifikovala až po několika týdnech. Stydlivostí netrpím, mohla jsem se zeptat, ale pokaždé mi přišlo nepatřičné narušit jejich intimitu.
„Smím si přisednout?“
Vzhlédnu a spatřím nad sebou vysokého muže v tmavomodrých kalhotách a šviháckých béžových polobotkách, které mu dokonale ladí s nažehlenou košilí.
Ušlapané chodníky se ještě ani nenadechly a znovu se jich dotýkala chodidla lidí, kteří zakláněli hlavy, aby dohlédli na střechu téhle podivně tvarované budovy. Ta se vlnila v bocích, uhýbala do stran, a přitom se zdála těžkopádná, složená z velkých kusů kamenů.
V nápojovém lístku kralovalo horkým nápojům kakao s marshmallow. Uchechtla se a chtěla si promnout oči, jen tak na efekt, ale rozmazala by si pečlivě nanesenou řasenku a stíny.
Doprdele, kakao s marshmallow?!
Dostala na něj chuť, od první chvíle ale věděla, že si ho nemůže dát, protože by při objednávce zrudla tak, že by se její obličej a dekolt vzpamatovával minimálně další půlhodinu. To nemohla riskovat. Ne při jejich posledním setkání. Nechce, aby si ji pamatoval červeně flekatou. To pokušení ale bylo téměř hmatatelné. Kakao s marshmallow, panebože! Potřebovala ten nápoj aspoň vidět, jinak nebude schopna následujících několik hodin přesměrovat myšlenky jinam. Jako když vám řeknou, ať nemyslíte na růžového slona. Copak růžovej slon!
V neděli 15. 4. snídáme od půl desáté v kavárně hotelu Continental v Plzni. Zastavte se na kávu, palačinku nebo pokec. Selfie included.Pokračovat ve čtení →
Vydává povídkové knihy a ráda žertuje o tom, že si porodila svou vlastní múzu. Její nová sbírka povídek Být či nebýt mámou otevírá témata, o kterých se těžce mluví, ale přesto je řeší celá řada žen.
Sympatická spisovatelka Martina Hudečková říká, že v kolotoči mateřství je důležité neztratit sama sebe. „Výstup z komfortní zóny je vždycky semeniště inspirace. Od narození dcery jsem hýřila a stále hýřím milionem nápadů,“ usmívá se během rozhovoru.
Před nedávnem dopsala román Kdo zastaví déšť. Říká o něm, že je o lásce, americké hudbě a o upřímném pohledu na vztahy. Když tvoří nový příběh, nepíše si osnovy. Plánuje jen ve své vlastní hlavě. „Na psaní příběhů mě baví hlavně to, že se nemusím ničeho držet, baví mě, že sama na začátku nevím, jak to skončí, nebo co mě ještě napadne,“ říká Helča v rozhovoru.
Příběh je fikce. Ale brankář tak trochu skutečný.
Byla jsem sama. Sama v davu. Bavilo mě to, protože jsem mohla v klidu sledovat zápas.
O svatbě v džínách, zrodu Povídkářek a jejich dalším osudu, o svém prvním čerstvě dopsaném románu. „Moc ráda píšu venku, když je hezky, opírám si záda o vyhřáté trámy staré stodoly,“ svěřuje se moje oblíbená spisovatelka a spolupovídkářka Jana nad šálkem voňavého cappuccina.
Po slunečních paprscích zbyly jenom rozpálené dlažební kostky. Přes koženou podrážku hnědých mokasín necítil nic. Stěny dýchaly do ulic horko, které nasály přes den. Z oken pootevřených do zadních dvorků, načichlých loužičkami psů a opilců, protahoval spálený olej. Zadíval se na umaštěnou nerezovou desku s prázdnými kbelíky od nakládaného zelí, kečupu a hořčice. Vzpomněl si na jednu takovou hospodu na malém městě, kde prsty se zašpiněnými nehty ulamoval bramboráky. Polkl.Pokračovat ve čtení →
