„Vykašlal jsem se na školu,“ nahlásil jí vesele hned po příchodu a objednal si kávu.
„Tak co tady teda děláme?“ nezeptala se a objednala si kávu taky.
„Páni,“ řekla neutrálně a nebylo v tom ani tak „ničíš si život, vzpamatuj se, proboha“, jako spíš lítost a obava – „co když se už nikdy neuvidíme?“
Měla mu pomoct připravit se na zkoušku dospělosti a její přítomnost najednou ztratila význam. Do šíje se jí navíc zakousla představa, že už třeba nikdy nebudou mít důvod vypít si spolu kafe, koukat na sebe, sedět blízko, sklánět se nad knihami, dotýkat se rameny.
„A co budeš dělat?“
