Povídkářky

Řeka si ji přitáhla k sobě, Elišku. Holku, která spěchala na vlak, ale stejně se zastavila uprostřed mostu a koukala dolů, koukala na ni, jak se vlní, jak teče přesně tak rychle nebo pomalu, jak zrovna potřebuje, jak prostě jenom je. Řeka jí vysílala signály, i ty můžeš jenom tak být, plynout, existovat.

Nic neexistuje, jenom ty, řekl jednou Elišce kluk v baru. Byl z jinýho světa, fascinujícího a nedosažitelnýho, o to víc přitažlivýho. Snila o tom, že je tenhle kluk z baru její spřízněná duše. Nebyl a nikdy nebude, ale to neznamená, že by si to Eliška dokázala přestat přát.

Pokračovat ve čtení →

„Jé, ale já pro tebe nic nemám,“ zhrozila se, když vyndal z tašky oválný balíček a postavil ho na stůl vedle jejího šálku kávy.

„Tys nikde nebyla,“ zasmál se, ale v duchu se profackoval. Její tvář zůstala vážná.

Věděl, jak moc touží vypadnout a nemůže. Od malýho dítěte se neutíká.

Taková pitomá bota, pitomej fór, nejpitomější jsou vždycky ty pravdivý, ale zpátky už ta slova nevezme, tak co.

„Promiň,“ sklopil oči.

Mávla rukou, a dokonce se usmála, urvalo mu to další kus srdce. Ostatně to byla právě ona, kdo by si mohl s odřezky jeho srdečního svalu založit celé muzeum.

Pokračovat ve čtení →