Řeka si ji přitáhla k sobě, Elišku. Holku, která spěchala na vlak, ale stejně se zastavila uprostřed mostu a koukala dolů, koukala na ni, jak se vlní, jak teče přesně tak rychle nebo pomalu, jak zrovna potřebuje, jak prostě jenom je. Řeka jí vysílala signály, i ty můžeš jenom tak být, plynout, existovat.
Nic neexistuje, jenom ty, řekl jednou Elišce kluk v baru. Byl z jinýho světa, fascinujícího a nedosažitelnýho, o to víc přitažlivýho. Snila o tom, že je tenhle kluk z baru její spřízněná duše. Nebyl a nikdy nebude, ale to neznamená, že by si to Eliška dokázala přestat přát.
