Řeka

Řeka si ji přitáhla k sobě, Elišku. Holku, která spěchala na vlak, ale stejně se zastavila uprostřed mostu a koukala dolů, koukala na ni, jak se vlní, jak teče přesně tak rychle nebo pomalu, jak zrovna potřebuje, jak prostě jenom je. Řeka jí vysílala signály, i ty můžeš jenom tak být, plynout, existovat.

Nic neexistuje, jenom ty, řekl jednou Elišce kluk v baru. Byl z jinýho světa, fascinujícího a nedosažitelnýho, o to víc přitažlivýho. Snila o tom, že je tenhle kluk z baru její spřízněná duše. Nebyl a nikdy nebude, ale to neznamená, že by si to Eliška dokázala přestat přát.

Pokračovat ve čtení →

James

Co by se mohlo stát, kdyby hrdina z románu Kdo zastaví déšť byl skutečný…

„Něco pro tebe mám,“ řekla jsem s úsměvem v okamžiku, kdy poprvé nastalo rozpačité ticho. Schovávala jsem si tohle eso v rukávu právě pro podobný případ. Neměla jsem v úmyslu ho tasit zbytečně brzy, ovšem teď se to hodilo. Vytáhla jsem zpod židle pánskou dárkovou taštičku a položila ji na stůl.Pokračovat ve čtení →

Fialový déšť

„Jé, ale já pro tebe nic nemám,“ zhrozila se, když vyndal z tašky oválný balíček a postavil ho na stůl vedle jejího šálku kávy.

„Tys nikde nebyla,“ zasmál se, ale v duchu se profackoval. Její tvář zůstala vážná.

Věděl, jak moc touží vypadnout a nemůže. Od malýho dítěte se neutíká.

Taková pitomá bota, pitomej fór, nejpitomější jsou vždycky ty pravdivý, ale zpátky už ta slova nevezme, tak co.

„Promiň,“ sklopil oči.

Mávla rukou, a dokonce se usmála, urvalo mu to další kus srdce. Ostatně to byla právě ona, kdo by si mohl s odřezky jeho srdečního svalu založit celé muzeum.

Pokračovat ve čtení →

Kreativní víkendové psaní v Plzni. Workshop plný inspirace a spisovatelských tipů

Jak se píše román? Kde vzít první větu? A jak napsat dobrý příběh? Jestli teď držíte v rukou tužku, díváte se na prázdnou stránku zápisníku a chcete psát, ale nevíte, jak, přijďte na kreativní víkendové psaní v Plzni. Povídkářky vás rozepíšou, budete tvořit a bavit se s ostatními autory.Pokračovat ve čtení →

Letní cigareta

Poslala jsem tě do baru.

A ty jsi mi poslal selfie. První takové na světě.

S hruškovicí, v níž se odráželo skomírající světlo. Prohlížela jsem si tvůj pohled, lehoučce zastřený, a chtěla v něm číst.

Bar, který neexistuje.

A to ostatní ano? Napíná se mezi námi něco, čemu neumíme nechceme říkat jménem? Vlnové délky, po nichž ke mně běhá rozechvění, které mi zatřese tělem.

Tiskla jsem si displej k obličeji. Byl jsi tak blízko. Odezírala jsem ze tvých rtů, zatímco na mých škobrtala slova, která jsem nedokázala vyslovit.

Existuje něco mezi vzduchem a vzduchem?

Přiletěl jsi a zase jsi zmizel. Pokračovat ve čtení →

Rande v pekle

„Kdybychom se potkali u nás doma, pozval bych vás na rande,“ vyhrkl s tlukoucím srdcem Blackwell. Tak. Konečně to řekl. Odhodlával se k tomu už několik dní. „Slečno?“ zaskuhral, jako kdyby se chtěl ujistit, že ho slyšela.

Mandy nejdřív překvapeně povytáhla obočí. Potom se usmála. „Mluví z vás ty oblbováky, desátníku,“ prohlásila. „A taky to, že jste už dlouho neměl ženskou.“Pokračovat ve čtení →