Fakt rande

První lok svařáku z termosky. Na nádraží. Těší se do tepla vlaku a že bude koukat z okýnka, poslouchat muziku, co jí ho připomíná, toho, za kým jede, s kým má rande, po čtyřech letech zase fakt rande. Za tu dobu se sice viděli, dohromady třikrát, každý rok jednou, skoro jako Ema a Dexter (bože, kéž by si byli tak osudový jako Ema a Dexter), letos to bude počtvrtý. Vždycky okolo narozenin, mají je den od sebe. On první, takže mu vždycky popřeje, pozdě večer, aby si povídali přes půlnoc a on rovnou mohl popřát jí. A tak se to nabízí, nedáme narozeninový kafe?, tak jo.

Pokračovat ve čtení →

Hemingway’s behind the corner

“Do you mind?”

I looked up and stared at a man, my old school notebook still opened on one of the café’s round tables. The ice cubes in my cocktail were melting slowly. The water was flowing from the glass and was creating little puddles on the wooden tabletop. One spill expanded and it touched the edge of my new blue notebook. I heard a lady who owns that little antique behind the corner again. “This is an old notebook. Very old.” It seemed to me that she had warned me. “Do not use it for anything silly thing,” I understood. I closed it and put it on my lap.Pokračovat ve čtení →

Prostě ty

„Ahoj, jsi to ty?“ Hlas za mými zády zní, jako kdyby přicházel z jiného světa. Otočím se. „Jasně že jsi to ty.“

Usmíváš se jako vždycky. Jako před osmi lety. Jako před pár měsíci. Jako když jsme u tebe doma seděli vedle sebe a pili víno. Teď máš na stole u notebooku postavené espresso. Taky jsem si chtěla jedno dát. Sama.Pokračovat ve čtení →

Beach girls

1.

Přesně tři týdny od osmnáctin se převalila na lehátku ze zad na břicho, slaná a od písku a šťastná z nově nabytý svobody. Kniha vedle ní ležela netknutá, nevadilo to, nebylo kam spěchat, nemusela nic. Nic! S Verčou našly odpoledne na ručníku desetieurovku, musela někomu ulítnout. Koupily si za ni dva sexy on the beach a zpoza plastových kelímků okukovaly plavčíka.

„Mohl by bejt náš otec, ty vole,“ chechtaly se. Zamával jim plovákem.

Pokračovat ve čtení →

Sagrada Familia

Setmělo se v mžiku. Daniela se zastavila v nejtmavším koutě malého parku. V botách ji tlačil písek. Ne, nejsem poutník, pomyslela si. Už jsem skoro na konci své cesty. Přivezl ji taxík, ze kterého vystoupila napotřetí. Až když jí asi dvacetiletý mladík se světle kaštanovýma jiskrnýma očima nabídl teplou a měkkou ruku. Usmála se na něho. Připomínal ji mladého taxikáře, který ji na to samé místo odvezl před pětačtyřiceti lety. Ne. Před šestačtyřiceti.Pokračovat ve čtení →

Čtvrtý den poté

Bylo jedenáct hodin a třicet minut dopoledne. Většina turistů už stihla poctivě nastoupit na pláž ke své každodenní rutině skládající se z natírání se opalovacím krémem, pospávání na prudkém slunci, močení do moře a pinkání pálkami určenými k jakémusi podivnému druhu plážového tenisu, který obtěžoval každého na vzdálenost deseti metrů. Na první pohled všechno vypadalo normálně. Pokračovat ve čtení →

Namyšlená

Povídka: Namyšlená

Kráčela po mostě. Zmatek v její hlavě byl pro kolemjdoucí neviditelný – na rozdíl od výrazu v její tváři, který ho zrcadlil. Minula člověka. Registrovala jeho krátkou přítomnost v zorném poli, ale víc si ho nevšímala, protože stačil jediný podnět navíc a její mozek by explodoval.

„Namyšlená,“ uslyšela za sebou a strnula. Cože?!

Pokračovat ve čtení →