Slovo, které vyplavil oceán. Pocit, který nelze přeložit. Tak zní podtitul nového románu povídkářky Heleny Žákové. Saudade se odehrává v krásném a divokém Portugalsku. K jeho napsání ji inspiroval studijní pobyt v Portu. Příběh problémové Beatriz, který zprostředkovávají svým vyprávěním čtyři různí hrdinové, vás zavede nejen tam.Pokračovat ve čtení →
Jirka se usadil na pařez a lokty si opřel o kolena. V rukou obracel cigaretu, kterou předtím vyklepl z měkké krabičky. Kouřil Sparty. Když hodně zamhouřil oči, tabák mu připomínal Mallborky, co mu je ze západního Německa vozila ségra. Při kontrolách na hranicích tvrdili, že jsou švagrovo, ačkoli nekouřil. V igelitové tašce potisknuté barevnými obrázky přivážela i dvě tři plechovky Coca-coly, čokoládu, kafe a bavorské pivo. Polkl. Než sem dokodrcali, pořádně se zpotili. Škrtl zapalovačem a potáhl. V lese chutnala cigareta líp. Možná proto, že se kouř promíchal s vlhkým vzduchem. Možná proto, že byl prostě jinde. Vlastně mu nevadí tady být. Budou tu deset dní. Co je to proti dvěma letům. Co je jedno připitomělý socialistický cvičení proti celé vojně.Pokračovat ve čtení →
Ani ne povídka. Spíš jeden z mnoha postřehů z Kypru. A malá ochutnávka toho, co zrovna chystám.Pokračovat ve čtení →
První lok svařáku z termosky. Na nádraží. Těší se do tepla vlaku a že bude koukat z okýnka, poslouchat muziku, co jí ho připomíná, toho, za kým jede, s kým má rande, po čtyřech letech zase fakt rande. Za tu dobu se sice viděli, dohromady třikrát, každý rok jednou, skoro jako Ema a Dexter (bože, kéž by si byli tak osudový jako Ema a Dexter), letos to bude počtvrtý. Vždycky okolo narozenin, mají je den od sebe. On první, takže mu vždycky popřeje, pozdě večer, aby si povídali přes půlnoc a on rovnou mohl popřát jí. A tak se to nabízí, nedáme narozeninový kafe?, tak jo.
“Do you mind?”
I looked up and stared at a man, my old school notebook still opened on one of the café’s round tables. The ice cubes in my cocktail were melting slowly. The water was flowing from the glass and was creating little puddles on the wooden tabletop. One spill expanded and it touched the edge of my new blue notebook. I heard a lady who owns that little antique behind the corner again. “This is an old notebook. Very old.” It seemed to me that she had warned me. “Do not use it for anything silly thing,” I understood. I closed it and put it on my lap.Pokračovat ve čtení →
„Ahoj, jsi to ty?“ Hlas za mými zády zní, jako kdyby přicházel z jiného světa. Otočím se. „Jasně že jsi to ty.“
Usmíváš se jako vždycky. Jako před osmi lety. Jako před pár měsíci. Jako když jsme u tebe doma seděli vedle sebe a pili víno. Teď máš na stole u notebooku postavené espresso. Taky jsem si chtěla jedno dát. Sama.Pokračovat ve čtení →
1.
Přesně tři týdny od osmnáctin se převalila na lehátku ze zad na břicho, slaná a od písku a šťastná z nově nabytý svobody. Kniha vedle ní ležela netknutá, nevadilo to, nebylo kam spěchat, nemusela nic. Nic! S Verčou našly odpoledne na ručníku desetieurovku, musela někomu ulítnout. Koupily si za ni dva sexy on the beach a zpoza plastových kelímků okukovaly plavčíka.
„Mohl by bejt náš otec, ty vole,“ chechtaly se. Zamával jim plovákem.
Letošní podzim je výjimečný, protože každé z Povídkářek vychází román. Pro Janu Poncarovou je to už potřetí, pro Martinu Heš a Helenu Žákovou poprvé. Dnes je do (knihkupeckého) světa vypuštěna první kniha v sérii. Helena Žáková vydává Kdo zastaví déšť. Pokračovat ve čtení →
Setmělo se v mžiku. Daniela se zastavila v nejtmavším koutě malého parku. V botách ji tlačil písek. Ne, nejsem poutník, pomyslela si. Už jsem skoro na konci své cesty. Přivezl ji taxík, ze kterého vystoupila napotřetí. Až když jí asi dvacetiletý mladík se světle kaštanovýma jiskrnýma očima nabídl teplou a měkkou ruku. Usmála se na něho. Připomínal ji mladého taxikáře, který ji na to samé místo odvezl před pětačtyřiceti lety. Ne. Před šestačtyřiceti.Pokračovat ve čtení →
Bylo jedenáct hodin a třicet minut dopoledne. Většina turistů už stihla poctivě nastoupit na pláž ke své každodenní rutině skládající se z natírání se opalovacím krémem, pospávání na prudkém slunci, močení do moře a pinkání pálkami určenými k jakémusi podivnému druhu plážového tenisu, který obtěžoval každého na vzdálenost deseti metrů. Na první pohled všechno vypadalo normálně. Pokračovat ve čtení →