Sagrada Familia

Setmělo se v mžiku. Daniela se zastavila v nejtmavším koutě malého parku. V botách ji tlačil písek. Ne, nejsem poutník, pomyslela si. Už jsem skoro na konci své cesty. Přivezl ji taxík, ze kterého vystoupila napotřetí. Až když jí asi dvacetiletý mladík se světle kaštanovýma jiskrnýma očima nabídl teplou a měkkou ruku. Usmála se na něho. Připomínal ji mladého taxikáře, který ji na to samé místo odvezl před pětačtyřiceti lety. Ne. Před šestačtyřiceti.Pokračovat ve čtení →

Čtvrtý den poté

Bylo jedenáct hodin a třicet minut dopoledne. Většina turistů už stihla poctivě nastoupit na pláž ke své každodenní rutině skládající se z natírání se opalovacím krémem, pospávání na prudkém slunci, močení do moře a pinkání pálkami určenými k jakémusi podivnému druhu plážového tenisu, který obtěžoval každého na vzdálenost deseti metrů. Na první pohled všechno vypadalo normálně. Pokračovat ve čtení →

Namyšlená

Povídka: Namyšlená

Kráčela po mostě. Zmatek v její hlavě byl pro kolemjdoucí neviditelný – na rozdíl od výrazu v její tváři, který ho zrcadlil. Minula člověka. Registrovala jeho krátkou přítomnost v zorném poli, ale víc si ho nevšímala, protože stačil jediný podnět navíc a její mozek by explodoval.

„Namyšlená,“ uslyšela za sebou a strnula. Cože?!

Pokračovat ve čtení →

Řeka

Řeka si ji přitáhla k sobě, Elišku. Holku, která spěchala na vlak, ale stejně se zastavila uprostřed mostu a koukala dolů, koukala na ni, jak se vlní, jak teče přesně tak rychle nebo pomalu, jak zrovna potřebuje, jak prostě jenom je. Řeka jí vysílala signály, i ty můžeš jenom tak být, plynout, existovat.

Nic neexistuje, jenom ty, řekl jednou Elišce kluk v baru. Byl z jinýho světa, fascinujícího a nedosažitelnýho, o to víc přitažlivýho. Snila o tom, že je tenhle kluk z baru její spřízněná duše. Nebyl a nikdy nebude, ale to neznamená, že by si to Eliška dokázala přestat přát.

Pokračovat ve čtení →