Fialový déšť

„Jé, ale já pro tebe nic nemám,“ zhrozila se, když vyndal z tašky oválný balíček a postavil ho na stůl vedle jejího šálku kávy.

„Tys nikde nebyla,“ zasmál se, ale v duchu se profackoval. Její tvář zůstala vážná.

Věděl, jak moc touží vypadnout a nemůže. Od malýho dítěte se neutíká.

Taková pitomá bota, pitomej fór, nejpitomější jsou vždycky ty pravdivý, ale zpátky už ta slova nevezme, tak co.

„Promiň,“ sklopil oči.

Mávla rukou, a dokonce se usmála, urvalo mu to další kus srdce. Ostatně to byla právě ona, kdo by si mohl s odřezky jeho srdečního svalu založit celé muzeum.

Pokračovat ve čtení →

Kreativní víkendové psaní v Plzni. Workshop plný inspirace a spisovatelských tipů

Jak se píše román? Kde vzít první větu? A jak napsat dobrý příběh? Jestli teď držíte v rukou tužku, díváte se na prázdnou stránku zápisníku a chcete psát, ale nevíte, jak, přijďte na kreativní víkendové psaní v Plzni. Povídkářky vás rozepíšou, budete tvořit a bavit se s ostatními autory.Pokračovat ve čtení →

Letní cigareta

Poslala jsem tě do baru.

A ty jsi mi poslal selfie. První takové na světě.

S hruškovicí, v níž se odráželo skomírající světlo. Prohlížela jsem si tvůj pohled, lehoučce zastřený, a chtěla v něm číst.

Bar, který neexistuje.

A to ostatní ano? Napíná se mezi námi něco, čemu neumíme nechceme říkat jménem? Vlnové délky, po nichž ke mně běhá rozechvění, které mi zatřese tělem.

Tiskla jsem si displej k obličeji. Byl jsi tak blízko. Odezírala jsem ze tvých rtů, zatímco na mých škobrtala slova, která jsem nedokázala vyslovit.

Existuje něco mezi vzduchem a vzduchem?

Přiletěl jsi a zase jsi zmizel. Pokračovat ve čtení →

Rande v pekle

„Kdybychom se potkali u nás doma, pozval bych vás na rande,“ vyhrkl s tlukoucím srdcem Blackwell. Tak. Konečně to řekl. Odhodlával se k tomu už několik dní. „Slečno?“ zaskuhral, jako kdyby se chtěl ujistit, že ho slyšela.

Mandy nejdřív překvapeně povytáhla obočí. Potom se usmála. „Mluví z vás ty oblbováky, desátníku,“ prohlásila. „A taky to, že jste už dlouho neměl ženskou.“Pokračovat ve čtení →

Večer s Maxem

„Vykašlal jsem se na školu,“ nahlásil jí vesele hned po příchodu a objednal si kávu.

„Tak co tady teda děláme?“ nezeptala se a objednala si kávu taky.

„Páni,“ řekla neutrálně a nebylo v tom ani tak „ničíš si život, vzpamatuj se, proboha“, jako spíš lítost a obava – „co když se už nikdy neuvidíme?“

Měla mu pomoct připravit se na zkoušku dospělosti a její přítomnost najednou ztratila význam. Do šíje se jí navíc zakousla představa, že už třeba nikdy nebudou mít důvod vypít si spolu kafe, koukat na sebe, sedět blízko, sklánět se nad knihami, dotýkat se rameny.

„A co budeš dělat?“

Pokračovat ve čtení →

Tam, kde končí příběhy

Odlepila si od stehna roztřepené džínové kraťasy a poposunula si sluneční brýle. Po zpoceném nose klouzaly na špičku. Postávala na podlouhlém náměstí, které přetínala silnice. Na levé straně svítil obchod, před nímž Vietnamec z beden vybíral nahnilé pomeranče, co to už dávno měly za sebou. Napravo se tiskly smíšené potraviny ke smíšeným potravinám. Pokračovat ve čtení →